IV. Božský sklep
Prezident Bondy rozvážně sál svůj doutník. „A jak jsi to, člověče, poznal?“
„Sám na sobě,“ pravil inženýr Marek znovu přecházeje po pokoji. „Můj Perfect Carburator tím, že dokonale rozkládá hmotu, vyrábí vedlejší produkt: čisté, nevázané Absolutno. Boha v chemicky čisté podobě. Abych tak řekl, jedním koncem chrlí mechanickou energii a druhým koncem božskou podstatu. Docela jako když rozkládáš vodu na vodík a kyslík, jenže v ohromně větší míře.“
„Hm,“ udělal pan Bondy. „Jen dál!“
„Já si myslím,“ pokračoval Marek opatrně, „že některé výjimečné osobnosti dovedou samy v sobě rozložit hmotnou a božskou substanci; víš, jaksi vybavit nebo vylisovat Absolutno ze své vlastní hmoty. Takhle Kristus, divotvorci, fakíři, média a proroci to dovedou nějakou psychickou silou. Můj Karburátor to dělá čistě strojově. Je to jaksi továrna na Absolutno.“
„Fakta,“ řekl G. H. Bondy. „Zůstaň při faktech.“
„Tady máš fakta. Já jsem sestrojil svůj Perfect Carburator zprvu jen teoreticky. Pak jsem udělal malý model, který neběžel. Teprve čtvrtý model se opravdu točil. Byl jen takhle velký, ale běžel docela krásně. A už když jsem pracoval s ním, v tak malém rozměru, cítil jsem zvláštní duševní účinky. Takové ti divné rozjaření a okouzlení. Ale já jsem myslel, že to je jenom radost z vynálezu, nebo snad přepracování. Tehdy poprvé jsem začal prorokovat a dělat zázraky.“
„Cože?“ zvolal prezident Bondy.
„Prorokovat a dělat zázraky,“ opakoval Marek zasmušile. „Měl jsem takové chvíle úžasného osvícení. Věděl jsem například docela jasně, co se stane v budoucnosti. I tvou návštěvu jsem předem prorokoval. A jednou jsem si na soustruhu utrhl nehet. Díval jsem se na poraněný prst, a vtom mně narostl nový nehet. Patrně jsem si to přál, ale je to zvláštní a – strašné. Nebo si představ, že jsem chodil vzduchem. Víš, tomu se říká levitace. Nikdy jsem takovým nesmyslům nevěřil. Pomysli si, jak jsem se zhrozil.“
„To věřím,“ řekl Bondy vážně. „To musí být trapné.“
„Hrozně trapné. Myslel jsem, že to je něco od nervů, taková autosugesce či co. Zatím jsem postavil ve sklepě ten veliký Karburátor a uvedl jej v pohyb. Jak jsem ti řekl, běží to už šest neděl ve dne v noci. A tam teprve jsem poznal celý dosah věci. Za den byl sklep nabit Absolutnem k prasknutí a začalo se to rozlízat po celém domě. Víš, čisté Absolutno prostupuje každou hmotou, ale pevnými hmotami trochu pomaleji. Ve vzduchu se šíří tak rychle jako světlo. Když jsem tam vešel, popadlo mne to, člověče, jako nějaký záchvat. Křičel jsem nahlas. Nevím, kde jsem vzal sílu utéci. Tady nahoře jsem pak o celé věci přemýšlel; první myšlenka byla, že to je nějaký nový, opojný, rozjařující plyn, který se vyvinuje dokonalým spalováním. Proto jsem dal zvenčí připevnit ten ventilátor. Dva z montérů byli při tom osvíceni a měli vidiny; třetí byl alkoholik, a snad to ho trochu imunizovalo. Pokud jsem věřil, že je to jenom plyn, dělal jsem s tím řadu pokusů; zajímavé je, že v Absolutnu hoří každé světlo daleko jasněji. Kdyby se to dalo udržet skleněnou hruškou, dával bych to do žárovek; ale ono to vyprchá z každé nádoby sebelépe těsněné. Pak jsem myslel, že to bude nějaké ultraixzáření; ale není ani stopy po nějaké elektricitě a na fotocitlivých deskách není po tom ani památky. Třetího dne museli odvézt do sanatoře domovníka, který bydlí nad sklepem, i jeho ženu.“
„Proč?“ tázal se pan Bondy.
„Obrátil se. Byl inspirován. Vedl náboženské řeči a dělal zázraky. Jeho žena prorokovala. Můj domovník byl náramně solidní člověk, monista a volnomyšlenkář, neobyčejně řádný muž. Považ si, že zničehonic začal uzdravovat lidi skládáním rukou. To se rozumí, že byl hned udán, okresní lékař, můj přítel, se hrozně rozčilil; dal jsem odvézt domovníka do sanatoře, aby to nedělalo pohoršení. Prý je mu lépe, uzdravil se, ztratil zázračnou moc; pošlu ho ještě na venkov jako rekonvalescenta. Já sám pak jsem počal dělat zázraky a vidět do dáli. Mimo jiné jsem měl vidiny ohromných přesličkových močálovitých pralesů s podivnými zvířaty; patrně proto, že jsem v Karburátoru pálil hornoslezské uhlí, které je nejstarší. Je v něm asi Kamenouhelný Bůh.“
Prezident Bondy se otřásl. „Marku, to je strašné!“
„Je,“ řekl Marek truchlivě. „Pomalu jsem začal chápat, že to není plyn, ale Absolutno. Trpěl jsem hroznými úkazy. Četl jsem lidské myšlenky, linulo se ze mne světlo, musel jsem se zoufale přemáhat, abych neupadl v modlitbu a nezačal kázat víru v Boha. Chtěl jsem zasypat Karburátor pískem, ale při tom přišla na mne levitace. Stroj se nedá ničím zastavit. Nespím už doma. I v továrně, mezi dělníky, se vyskytly těžké případy osvícení. Nevím si rady, Bondy. Ano, vyzkoušel jsem všechny možné izolační látky, které by nepropouštěly Absolutno ze sklepa ven. Popel, písek, kovové stěny, nic tomu nemůže zabránit. Zkusil jsem obložit sklep spisy profesora Krejčího, Spencerem, Haecklem, kdekterým pozitivistou; považ si, že Absolutno prochází i takovými věcmi! Ani noviny, modlitební knihy, Svatý Vojtěch, vlastenecké zpěvníky, univerzitní přednášky, knihy Q. M. Vyskočila, politické brožury a sněmovní stenogramy nejsou pro Absolutno neprostupné. Jsem prostě zoufalý. Nedá se to uzavřít ani vysát. Je to rozpoutané zlo.“
„Nu a co,“ řekl pan Bondy, „je to opravdu takové zlo? I kdyby to všecko byla pravda… je to takové neštěstí?“
„Bondy, můj Karburátor je ohromná věc. Převrátí svět technicky a sociálně; nesmírně zlevní výrobu; odstraní bídu a hlad; zachrání jednou naši planetu před zmrznutím. Ale na druhé straně vrhá do světa Boha jako vedlejší produkt. Zapřísahám tě, Bondy, nepodceňuj to; my nejsme zvyklí počítat se skutečným Bohem; nevíme, co by jeho přítomnost mohla napáchat – řekněme kulturně, mravně a tak dále. Člověče, tady jde o lidskou civilizaci!“
„Počkej,“ řekl prezident Bondy zamyšleně. „Snad je nějaké zaklínání. Zavolals na to kněze?“
„Jaké kněze?“
„Jakékoliv. Víš, na vyznání snad nezáleží. Třeba by to dovedli nějak zakázat.“
„Pověra,“ vybuchl Marek. „Dej mi pokoj s flanďáky! Aby mně pak zařídili ve sklepě nějaké zázračné poutní místo! Mně, s mými názory!“
„Dobrá,“ prohlásil pan Bondy. „Tedy já je zavolám sám. Člověk nikdy neví… No, škodit to nemůže. Konečně, já nemám nic proti Bohu. Jenom by nesměl rušit v práci. Zkusil jsi s ním jednat po dobrém?“
„Ne,“ protestoval inženýr Marek
„To je chyba,“ řekl suše G. H. Bondy. „Snad by šlo s ním uzavřít nějakou smlouvu. Docela přesný kontrakt, asi toho znění: ,Zavazujeme se vyrábět Vás nenápadně, bez přerušení, v rozsahu, jaký smluvíme; za to Vy se zavážete, že se zřeknete všech božských projevů v okruhu tolika a tolika metrů od místa výroby.‘ Co myslíš, přistoupil by na to?“
„Nevím,“ odpovídal Marek znechuceně. „Zdá se, že našel určitou zálibu v tom, existovat nadále nezávisle na hmotě. Snad by… ve vlastním zájmu… dal s sebou mluvit. Ale na mně to nežádej.“
„Dobrá,“ souhlasil prezident, „pošlu svého notáře. Velice taktní a obratný člověk. A za třetí – hm, snad by se mu mohl nabídnout nějaký kostel. Vždyť tovární sklep a okolí je místo pro něj trochu, hm, trochu nedůstojné. Měli bychom vyzkoušet jeho vkus. Zkusils to už?“
„Ne; já bych nejraději sklep zatopil vodou.“
„Pomalu, Marku. Já ten vynález asi koupím. Chápeš ovšem, že… pošlu ještě své techniky… Věc se musí vyšetřit. Třeba je to opravdu jen otravný plyn. A kdyby to byl skutečně sám Bůh, jen když Karburátor reelně pracuje.“
Marek vstal. „Ty si troufáš postavit Karburátor v továrně MEAS?“
„Já si troufám,“ řekl prezident Bondy vstávaje, „vyrábět Karburátory ve velkém. Karburátory pro vlaky a lodě, Karburátory pro ústřední topení, pro domácnost i úřady, pro továrny a školy. Za deset let se nebude na světě topit než v Karburátorech. Nabídnu ti tři procenta z hrubého zisku. První rok to bude snad jen několik miliónů. Zatím se můžeš odstěhovat, abych sem poslal své lidi. Zítra ráno sem přivezu světícího biskupa. Hleď se mu vyhnout, Rudo. Vůbec, nevidím tě tu rád. Jsi trochu příkrý; já si nechci Absolutno hned předem urazit.“
„Bondy,“ šeptal Marek s hrůzou, „varuji tě naposled: uvedeš Boha na svět!“
„Pak,“ řekl G. H. Bondy důstojně, „mně bude za to osobně zavázán. A já doufám, že nebude vůči mně špinavý.“
Hlasité předčítání
