VI. MEAS
„Pánové,“ mluvil prezident G. H. Bondy na schůzi správní rady závodů MEAS (Metallum A. Sp.), konané 20. února, „mohu vám sděliti, že jedna budova nového továrního komplexu na Vysočanech byla včera odevzdána provozu. V nejbližších dnech počne se sériová výroba Karburátorů, pro začátek osmnáct kusů denně. V dubnu počítáme už s pětašedesáti kusy. Koncem července dvě stě kusů denně. Položili jsme patnáct kilometrů vlastních kolejí, hlavně pro dovoz uhlí. Dvanáct parních kotlů se právě montuje. Přikročili jsme k stavbě nové dělnické čtvrti.“
„Dvanáct parních kotlů?“ tázal se ledabyle dr. Hubka, vůdce opozice.
„Ano, zatím dvanáct,“ potvrdil prezident Bondy.
„To je zvláštní,“ mínil dr. Hubka.
„Táži se, pánové,“ řekl pan Bondy, „co je zvláštního na dvanácti kotlech? Pro tak veliký tovární komplex –“
„Zajisté,“ ozvaly se hlasy.
Dr. Hubka se ironicky usmíval. „A nač těch patnáct kilometrů kolejí?“
„Na dovoz uhlí a surovin. Počítáme s denní spotřebou osmi vagónů uhlí, až budeme v plném běhu. Nevím, co pan doktor Hubka namítá proti dovozu uhlí.“
„Tohle namítám,“ zvolal dr. Hubka a vyskočil, „že celá ta věc je krajně podezřelá. Ano, pánové, svrchovaně podezřelá. Pan prezident Bondy nás přinutil postavit továrnu na Karburátory. Karburátor, jak nás ujistil, je jediný pohon budoucnosti. Karburátor, jak výslovně tvrdil, může vyvinout tisíce koňských sil z jedné putynky uhlí. A teď nám něco povídá o dvanácti parních kotlech a o celých vagónech uhlí pro naše kotly. Pánové, prosím, řekněte mi, proč tedy nestačí putynka uhlí na pohon naší továrny? Proč stavíme parní kotly, když můžeme mít atomové motory? Pánové, není-li celý Karburátor jen pustý švindl, pak nechápu, proč pan prezident nezařídil naši novou továrnu na karburátorový pohon. Nechápu to já a nepochopí to nikdo. Proč pan prezident nemá dost důvěry k těm svým Karburátorům, aby je zavedl v našich vlastních závodech? Pánové, to je hrozně špatná reklama pro naše Karburátory, když sám jejich výrobce jich nechce nebo nemůže užívat! Prosím, pánové, otažte se pana prezidenta Bondyho, jaké jsou jeho důvody. Já pro svou osobu mám úsudek hotov. Končím, pánové!“
Načež se dr. Hubka rezolutně posadil vítězně smrkaje.
Členové správní rady stísněně mlčeli; obvinění dr. Hubky bylo příliš jasné. Prezident Bondy nezvedl očí ze svých papírů; nic se nehnulo v jeho tváři.
„Mno,“ ozval se smířlivě starý Rosenthal, „on nám to pan prezident vysvětlí. No jo, to se vysvětlí, pánové. Já myslím, že mmm no jo, v nejlepším smyslu. Pan doktor Hubka má jistě mmm hm hm jojo, vzhledem k tomu, co nám sdělil.“
Prezident Bondy zvedl konečně oči. „Pánové,“ řekl tiše, „předložil jsem vám o Karburátoru dobré zdání našich inženýrů. Věc se má vskutku tak, jak bylo řečeno. Karburátor není švindl. Zkonstruovali jsme jich deset na zkoušku. Všechny pracují bezvadně. Tady máme doklady. Karburátor číslo 1 uvádí v pohyb výtlační pumpu na Sázavě, pracuje bez poruchy už čtrnáct dní. Číslo 2, bagr na horní Vltavě, pracuje výtečně. Číslo 3 v pokusné laboratoři brněnské techniky. Číslo 4 poškozeno při dopravě. Číslo 5 osvětluje Hradec Králové. To je typ desetikilový. Pětikilový typ, číslo 6, mlýn ve Slaném. Číslo 7 instalováno pro ústřední vytápění bloku domů na Novém Městě. Majitel bloku je přítomný továrník Machát. Prosím, pane Macháte!“
Starší pán tohoto jména se probudil jako ze sna. „Prosím?“
„Ptáme se vás, co dělá vaše nové ústřední topení?“
„Cože? Jaké topení?“
„Ve vašem novém bloku,“ řekl mírně prezident Bondy.
„V jakém bloku?“
„Ve vašich nových domech.“
„V mých domech? Já žádné nemám.“
„Nonono,“ ozval se pan Rosenthal. „Loni jste přece stavěl.“
„Já?“ divil se Machát. „Máte pravdu, já jsem stavěl; ale já, víte, já jsem ty domy teď daroval. Víte, rozdal jsem je.“
Prezident Bondy se na něho pozorně zadíval: „Komu, Macháte?“
Machát se slabě začervenal: „Nu, chudým lidem, víte. Nastěhoval jsem tam chudé lidi. Já – já jsem totiž nabyl takového přesvědčení a – zkrátka, chudým lidem, rozumíte?“
Pan Bondy z něho nespustil očí, jako vyšetřující soudce: „Proč, Macháte?“
„Já – já jsem jaksi musel,“ mátl se Machát. „Tak to na mne přišlo. – Musíme být svatí, víte?“
Prezident bubnoval nervózně na stůl. „A vaše rodina?“
Machát se počal překrásně usmívat: „Oh, všichni jsme v tom zajedno, rozumíte. Ti chudí lidé jsou tak svatí. Jsou mezi nimi nemocní – Má dcera jim slouží, víte. Tolik jsme se všichni změnili!“
G. H. Bondy sklopil oči. Machátova dcera, Elen, plavá Elen, Elen se sedmdesáti milióny, slouží nemocným! Elen, která mohla, která měla, která napůl svolila stát se paní Bondyovou! Bondy si hryzl rty; tohle se pěkně povedlo!
„Pane Macháte,“ začal sevřeným hlasem, „chtěl jsem jenom vědět, jak u vás topí ten nový Karburátor.“
„Oh, výborně! Je tak krásně teplo ve všech těch domech! Tak jako by se tam topilo nekonečnou láskou! Víte,“ mluvil Machát nadšeně, utíraje si oči, „kdo tam vstoupí, je naráz jiným člověkem. Je tam jako v ráji. Žijeme jako v nebi, my všichni. Ach, přijďte mezi nás!“
„Vidíte, pánové,“ řekl prezident Bondy mocí se přemáhaje, „že Karburátory pracují tak, jak jsem vám slíbil. Prosím, abyste upustili od dalších otázek.“
„My chceme jen vědět,“ zvolal dr. Hubka bojechtivě, „proč tedy nezařizujete novou továrnu na karburátorový pohon? Proč my máme topit drahým uhlím, když pro jiné zavádíme atomovou energii? Hodlá nám prezident Bondy sděliti své důvody?“
„Nehodlá,“ prohlásil Bondy. „My budeme topit uhlím. Z příčin mně známých se pro naši výrobu karburátorový pohon nehodí. Dost, pánové! Považuji celou věc za otázku důvěry ke mně.“
„Kdybyste věděli,“ ozval se Machát, „jak krásně je člověku ve stavu svatosti! Pánové, upřímně vám radím: rozdejte všechno, co máte! Buďte chudí a svatí; zbavte se mamonu a vzývejte Jediného Boha!“
„Nunu,“ chlácholil ho pan Rosenthal. „Pane Machát, vy jste moc milý a hodný pán, no jo; moc hodný. Ale víte, pane Bondy, já vám důvěřuju; víte co, pošlete mně jeden ten Karburátor pro mé ústřední topení! Pánové, já to zkusím, co? Jaképak řeči! No tak, pane Bondy!“
„Jsme všichni bratři před Bohem,“ pokračoval zářící Machát. „Pánové, odevzdejme továrnu chudým! Činím návrh, abychom změnili MEAS na náboženskou obec Pokorných Srdcí. Budeme jádrem, z kterého vyroste strom boží, víte? Království boží na zemi.“
„Hlásím se o slovo,“ křičel dr. Hubka.
„No tak, pane Bondy,“ domlouval se starý Rosenthal. „Vidíte, já jsem při vás. No tak, půjčte mi jeden takový Karburátor! Pane Bondy!“
„Neboť Bůh sám sestupuje na zem,“ mluvil vzrušeně Machát. „Slyšte vzkaz jeho: Buďte svatí a prostí; otevřte své srdce nekonečnosti; buďte absolutní ve své lásce. Víte, pánové –“
„Žádám o slovo,“ chraptěl dr. Hubka.
„Ticho,“ vzkřikl prezident Bondy, bledý a s očima planoucíma, a povstal v celé mohutnosti centového muže. „Pánové, není-li vám po chuti továrna na Karburátory, převezmu ji do vlastní režie. Vyúčtuju s vámi na halíř za dosavadní výlohy. Skládám svůj úřad, pánové. Poroučím se.“
Dr. Hubka se vymrštil: „Ale pánové, já protestuju! My protestujeme! My neprodáme výrobu Karburátorů! Pánové, tak znamenitý tovární artikl! Prosím, my si nedáme od nikoho nabulíkovat, abychom se vzdali tak výnosné věci! Dovolte, pánové –“
Prezident Bondy zazvonil. „Přátelé,“ řekl zasmušile, „nechme toho zatím. Zdá se mi, že přítel Machát je trochu, hm, trochu churav. Co se týče Karburátorů, zaručuju, pánové, dividendu stopadesátiprocentní. Navrhuji konec debaty.“
Dr. Hubka se přihlásil k slovu: „Navrhuji, pánové, aby každý z členů správní rady dostal jeden Karburátor, abych tak řekl, k vyzkoušení!“
Prezident Bondy se podíval na všechny pány; jeho tváří to cuklo, chtěl něco říci, ale pokrčil jen rameny a procedil skrze zuby: „Dobrá.“
Hlasité předčítání
