VII. Go on!
„Jak stojíme v Londýně?“
„Akcie MEAS včera 1 470. Předevčírem 720.“
„Dobrá.“
„Inženýr Marek jmenován čestným členem sedmdesáti učených společností. A určitě dostane Nobelovu cenu.“
„Dobrá.“
„Run objednávek z Německa. Přes pět tisíc Karburátorů.“
„Aha.“
„Z Japonska devět set zakázek.“
„Koukejme!“
„V Čechách zájem nepatrný. Tři nové poptávky.“
„Hm. Dalo se čekat. Víte, ty malé poměry!“
„Ruská vláda objednává hned dvě stě kusů.“
„Dobrá. Úhrnem?“
„Třináct tisíc objednávek.“
„Dobrá. Jak jsme daleko se stavbou?“
„Oddělení pro atomové automobily je pod střechou. Sekce atomových letadel do týdne zahájí práci. Klademe základy k atomové lokomotivce. Jedno křídlo oddílu pro lodní motory už pracuje.“
„Počkejte. Zaveďte název atomobil, atomotor, atomotiva, rozumíte? Co dělá Krolmus s atomovými děly?“
„Už konstruuje model v Plzni. Náš atomový cyclecar ujíždí v bruselském autodromu třicátý tisíc kilometrů; udělal dvě stě sedmdesát za hodinu. Na půlkilové atomotorky máme v posledních dvou dnech sedmdesát tisíc objednávek.“
„Říkal jste před chvílí, že třináct tisíc úhrnem.“
„Třináct tisíc ležících atomových kotlů. Osm tisíc otopných těles pro ústřední topení. Skoro deset tisíc atomobilů. Šest set dvacet atomových letadel. Naše letadlo A 7 doletělo z Prahy do Melbournu v Austrálii bez zastavení; všichni na palubě zdrávi. Tady je depeše.“
Prezident Bondy se vztyčil: „Ale přítelíčku, to jde nádherně!“
„V oddělení hospodářských strojů pět tisíc objednávek. V oddělení malých motorů pro pohon dvaadvacet tisíc. Sto padesát atomových čerpadel. Tři atomové lisy. Dvanáct atomových pecí pro vysoký žár. Sedmdesát pět atomových stanic radiotelegrafických. Sto deset atomových lokomotiv, vesměs do Ruska. Založili jsme generální agentury ve čtyřiceti osmi hlavních městech. Americký Steel-Trust, berlínská AEG, italský Fiat, Mannesmann, Creusot a švédské ocelárny nabízejí fúzi. Kruppův koncern kupuje naše akcie za každou cenu.“
„Nová emise?“
„Pětatřicetkrát přepsána. Noviny prorokují dvěstěprocentní superdividendu. Ostatně noviny nepíší o ničem jiném než o naší věci; sociální politika, sport, technika, věda, všechno je Karburátor. Německý korespondent poslal nám sedm tun výstřižků; francouzský čtyři metrické centy; anglický jeden vagón. Vědecká, odborná literatura, která má letos vyjít o atomovém motoru, se odhaduje na šedesát tun. Anglo-japonská válka zastavena pro nedostatek veřejného zájmu. Jenom v Anglii je devět set tisíc uhlokopů bez práce. V belgické pánvi bylo povstání; asi čtyři tisíce mrtvých. Víc než polovina jam na světě zastavila práci. Nafta v Pensylvánii zapálila své přeplněné sklady. Požár trvá.“
„Požár trvá,“ opakoval prezident Bondy zasněně. „Požár trvá! Panebože, my jsme to vyhráli!“
„Prezident Báňské společnosti se zastřelil. Burza jednoduše šílí. V Berlíně dnes ráno stojíme nad 8 000. Ministerská rada zasedá v permanenci; chce vyhlásit stav obležení. Pane prezidente, to není vynález, to je převrat!“
Prezident Bondy a centrální ředitel MEAS se na sebe mlčky dívali. Ani jeden, ani druhý nebyl básníkem; ale v tu chvíli jejich duše zpívaly.
Ředitel si přitáhl židli blíže a řekl polohlasem: „Pane prezidente, Rosenthal se zbláznil.“
„,Rosenthal?“ zvolal G. H. Bondy.
Ředitel zasmušile přisvědčil. „Udělal se z něho ortodoxní žid. Pěstuje talmudistickou mystiku a kabalu. Dal deset miliónů na sionismus. Onehdy se strašně pohádal s doktorem Hubkou. Víte, Hubka se dal k českým bratřím.“
„Už i Hubka!“
„Ano. Já myslím, že to do naší správní rady zavlekl ten Machát. Vy jste nebyl na poslední schůzi, pane prezidente. To vám byla hrůza, všichni vedli náboženské řeči až do rána. Hubka navrhnul, abychom odevzdali své závody dělníkům. Naštěstí zapomněli o tom hlasovat. Byli jako potrhlí.“
Prezident Bondy si hryzl prsty. „Řediteli, co mám s nimi dělat?“
„,Hm, docela nic. Je to nějaká nervóza doby. Už i v novinách sem tam něco probleskne; ale není na to místa pro samé Karburátory. Strašná spousta náboženských případů. Nějaká psychická nákaza či co. Onehdy jsem viděl doktora Hubku; kázal před Živnobankou k zástupu lidí, cosi aby osvítili svá nitra a urovnali cestu Bohu. Hrozně konfúzní řeči. Dokonce dělal zázraky. Forst je v tom taky. Rosenthal úplně zblbnul. Miller, Homola a Kolátor přišli s návrhem na dobrovolnou chudobu. Nemůžeme už svolávat správní radu. Je to blázinec, pane prezidente. Musíte vzít celý ten krám na vlastní pěst.“
„Řediteli, to je strašné,“ vydechl G. H. Bondy.
„Je. Slyšel jste o Cukrobance? Tam to chytlo naráz všechny úředníky. Otevřeli pokladny a rozdávali peníze všem, kdo přišli. Dokonce v hlavní dvoraně spalovali balíky bankovek na hranici. Náboženské bolševictví, řekl bych.“
„V Cukrobance… Nemá Cukrobanka náš Karburátor?“
„Má. Pro centrální topení. Cukrobanka byla první, která si to pořídila. Teď ji policie zavřela. Víte, i prokuristy a ředitele to chytlo.“
„Pane řediteli, já zakazuji dodávat Karburátory bankám.“
„Proč?“
„Zakazuji a dost! Ať topí uhlím!“
„Trochu pozdě. Všechny banky už instalují naše topení. Teď to zařizujeme v parlamentě a ve všech ministerstvech. Ústřední Karburátor na Štvanici je hotov, aby osvětloval celou Prahu. Je to padesátikilový kolos, nádherný motor. Pozítří v šest hodin bude slavnostně uveden v činnost u přítomnosti hlavy státu, starosty, městské rady a zástupců MEAS. Musíte přijít. Vy hlavně.“
„Bůh uchovej,“ vykřikl pan Bondy zděšen. „Ne ne, Bůh mne chraň! Nepůjdu.“
„Musíte, pane prezidente. Nemůžeme tam poslat Rosenthala nebo Hubku. Vždyť jsou to zuřiví blázni. Vedli by hrozné řeči. Jde tu o čest závodu. Starosta města má připravenou řeč na počest našeho díla. Dostaví se zástupci cizích států a zahraničního tisku. Veliká slavnost. Jakmile se na ulicích rozsvítí světla, spustí vojenské kapely na ulicích intrády a fanfáry, bude zpívat Hlahol, Křížkovský, Dědrasbor a Učitelé, bude ohňostroj a sto jeden výstřel z děla, osvětlení Hradu a já nevím co. Pane prezidente, vy musíte být při tom.“
G. H. Bondy vstal zmučen. „Bože, ó Bože, můžeš-li,“ šeptal, „odejmi – tento kalich – –“
„Přijdete?“ opakoval neúprosný ředitel.
„Bože, Bože, proč jsi mne opustil!“
Hlasité předčítání
