VIII. Na bagru
Nad Štěchovicemi stál bagr ME 28 nehnutě ve večerním soumraku. Paternosterové rýpadlo už dávno přestalo vynášet chladný písek vltavského dna; večer byl vlahý a bezvětrný, vonný pokosenými seny a výdechem lesa. Severozápad ještě trochu planul sladkým oranžovým světlem. Sem tam se zaleskla vlna božským třpytem prostřed zrcadlení nebes; zazářila, zašuměla a rozlila se v světélkování hladiny.
Od Štěchovic blížil se k bagru člun; plul pomalu proti bystrému toku, černý na zjasněné řece jako brouk vodomil.
„Někdo k nám jede,“ ozval se pokojně plavec Kuzenda, sedící na zádi bagru.
„Dva,“ řekl za chvíli strojník Brych.
„Já už vím kdo,“ řekl pan Kuzenda.
„Milenci ze Štěchovic,“ řekl pan Brych.
„Abych jim uvařil kafe,“ rozhodl se pan Kuzenda a šel dolů.
„No tak, děti!“ volal pan Brych na člun. „Nalevo! Nalevo! Ženská, podejte mi ruku, tak. A šup nahoru!“
„Já a Pepouš,“ hlásila dívka na palubě, „my – my jsme chtěli –“
„Dobrý večer,“ zdravil mladý dělník, který vystoupil za ní. „Kdepak je pan Kuzenda?“
„Pan Kuzenda vaří kafe,“ řekl strojník. „Posaďte se. Koukejte, někdo sem pluje. To jste vy, pekaři?“
„To jsem já,“ ozval se hlas. „Dobrý večer, pane Brych. Vezu vám pošťáka a pana hajnýho.“
„Tak pojďte nahoru, bratři,“ řekl pan Brych. „Až pan Kuzenda uvaří kafe, začneme. Kdo ještě přijde?“
„Já,“ ozvalo se po boku bagru. „Tady pan Hudec by vás chtěl slyšet.“
„Vítám vás, pane Hudec,“ mluvil strojník dolů. „Pojďte nahoru, tady je žebříček. Počkejte, já vám podám ruku, pane Hudec, když jste tu ještě nebyl.“
„Pane Brych,“ volali tři lidé na břehu, „pošlete pro nás lodičku, jo? My bychom chtěli k vám.“
„Dojeďte pro ně, vy dole,“ řekl pan Brych. „Ať se každýmu dostane slova božího. Bratři a sestro, jen si sedněte. Není tu špinavo od tý doby, co topíme Kalburátorem. Bratr Kuzenda vám přinese kafe, a pak to začne. Vítám vás, mládenci. Pojďte nahoru.“ Načež pan Brych se postavil nad otvorem, kudy vedl žebříček do nitra bagru. „Haló, Kuzenda, deset lidí na palubě.“
„Dobrá,“ volal z hloubi vousatý hlas. „Už to nesu.“
„Tak si sedněte,“ obrátil se horlivě Brych. „Pane Hudec, my tady máme jen kafe; myslím, že vás to neurazí.“
„Kdepak,“ namítal pan Hudec. „Já jsem chtěl jenom vidět vaše – vaši – vaše zasedání.“
„Naši pobožnost,“ opravil mírně Brych. „Tady, víte, jsme všichni bratři. Musíte vědět, pane Hudec: já jsem byl alkoholik a Kuzenda dělal politiku, a přišla na nás milost. A tihle bratři a sestry,“ řekl ukazuje dokola, „k nám večer jezdí, aby se modlili o stejný dar ducha. Tadyhle pekař měl záduchu, a Kuzenda ho uzdravil. No, řekněte, pekaři, jak to bylo.“
„Kuzenda na mne skládal ruce,“ mluvil pekař tiše a uneseně, „a najednou se mně v prsou rozlilo takový teplo. Víte, tak to ve mně luplo, a já jsem začal dýchat, jako bych lítal na nebi.“
„Počkejte, pekaři,“ opravoval Brych. „Kuzenda neskládal ruce. To on nevěděl, že udělá zázrak. Jen na vás udělal takhle rukou, a vy jste pak řek, že můžete dýchat. Tak to bylo.“
„My jsme byli při tom,“ vypravovala dívka ze Štěchovic. „Tady pan pekař měl přitom světlo kolem hlavy. A mně pan Kuzenda potom zažehnal souchotě, viď, Pepo?“
Mladík ze Štěchovic řekl: „To je čistočistá pravda, pane Hudec. Ale divnější je, co se stalo se mnou. Já jsem nebyl hodný, pane Hudec; už jsem taky seděl v kriminále, víte, pro krádež a ještě pro něco. Tadyhle pan Brych by vám mohl povídat.“
„Ale copak,“ mávl rukou Brych. „Scházela vám jen milost. Ale tady na tom místě, pane Hudec, se dějou divný věci. Však to třeba i sám pocejtíte. Bratr Kuzenda to umí říct, protože chodil dřív na schůze. Koukejte, už jde.“
Všichni se obrátili k otvoru, jenž vedl z paluby do strojovny. Otvorem vynořovala se vousatá hlava s nuceným, rozpačitým úsměvem někoho, kdo je odzadu strkán a tváří se, jako by se nic nedělo. Bylo vidět Kuzendu až po pás – v obou rukou nesl velký kus plechu a na něm hrnéčky a plechovky od konzerv; usmíval se nejistě a pořád stoupal. Už bylo vidět jeho chodidla v úrovni paluby, a pan Kuzenda stoupal ještě výš i se svými hrnéčky. Teprve půl metru nad otvorem se zastavil, tápaje jaksi nohama pod sebou; visel volně ve vzduchu a zřejmě se namáhal dosáhnout nohama na zem.
Pan Hudec byl jako ve snách. „Co se vám stalo, pane Kuzenda?“ vyhrkl skoro uleknut.
„Nic nic,“ zamlouval Kuzenda a odstrkoval se nohama od vzduchu; a pan Hudec si vzpomněl, že nad jeho dětskou postýlkou kdysi visíval obrázek Nanebevstoupení Páně a že tam Kristus s apoštoly navlas stejně viseli ve vzduchu veslujíce nohama, ale s výrazem méně stísněným.
Najednou pan Kuzenda se pohnul vpřed a plul, plul večerním vzduchem nad palubou, jako by ho unášel mírný vánek; chvílemi zvedal nohu, jako by chtěl vykročit či co, a zřejmě se bál o své hrnéčky. „Prosím vás, vemte to kafe,“ řekl honem. Strojník Brych zvedl obě ruce a přijal plech s hrnéčky. Tu Kuzenda svěsil nohy, zkřížil ruce na prsou a visel nehnutě, s hlavou trochu na stranu, a řekl: „Vítám vás, bratři. Nebojte se, že lítám. To je jenom znamení. Slečno, vy si vemte ten hrníček s květy.“
Strojník Brych rozdával hrnéčky a plechovky. Nikdo se neodvážil promluvit; ti, kdo tu ještě nebyli, okukovali zvědavě Kuzendovu levitaci. Starší hosté srkali pomalu kávu a mezi každým douškem jako by se modlili.
„Už jste to vypili?“ ozval se po chvíli Kuzenda a široce otevřel bledé, uchvácené oči. „Tak já začnu.“ Načež odkašlal, přemýšlel chvilku a počal: „Ve jménu Otce! Bratři a sestro, sešli jsme se k pobožnosti na tomhle bagru, kde se dějou úkazy milosti. Nemusím posílat pryč nevěřící a posměváčky, jako to dělají spiriti. Pan Hudec přišel jako nevěřící a pan hajný se těšil na nějakou srandu. Vítám vás oba; ale abyste viděli, že vás znám skrze tu milost, tak vy chlastáte, hajný, a honíte chudý z lesa, a nadáváte, i když to nemusí bejt. Nedělejte to. A vy, pane Hudec, jste lepší zloděj, však vy víte, co myslím, a prchlej až moc. Víra vás napraví a spasí.“
Na palubě panovalo hluboké ticho. Pan Hudec se zarytě díval do země. Hajný vzlykal, potahoval a třesoucí se rukou si hmatal po kapse.
„Já vím, hajný,“ řekl vznášející se Kuzenda něžně, „že byste si chtěl zakouřit. Jen si zapalte. Jste tu jako doma.“
„Rybičky,“ zašeptala dívka a ukazovala na hladinu Vltavy. „Koukej, Pepo, jak ti kapři přišli poslouchat.“
„To nejsou kapři,“ ozval se omilostněný Kuzenda. „To jsou ševci čili vokouni. A vy, pane Hudec, se netrapte pro svý hříchy. Koukejte na mne: já jsem o nic nedbal než o tu politiku. Já vám řeknu, že i to je hřích. A vy, hajný, neplačte, nemyslel jsem to tak zle. Kdo jednou pozná milost, vidí lidi naveskrz. Brychu, že vidíte každýmu až do duše?“
„Vidím,“ řekl pan Brych. „Tuhle pan pošťák si zrovna teď myslí, kdybyste takhle pomohl jeho dcerušce. Vona má krtice, viďte, pošťáku. Von jí pan Kuzenda pomůže, když ji sem vezmete.“
„Vono se řekne pověra,“ mluvil Kuzenda. „Bratři, kdyby mně byl dřív někdo povídal vo zázracích a vo Bohu, byl bych se mu vysmál. Tak zkaženej jsem byl. Když jsme dostali sem na bagr tu novou mašinu, co běží bez topení, tak nám přestala všechna špinavá práce. Jo, pane Hudec, to je první div, co se tu stal, že ten Kalburátor dělá všecko sám, jako by měl rozum. I ten bagr pluje sám sebou, kam má plout, a koukejte, jak pevně stojí. Koukejte, pane Hudec, že kotvy jsou nahoře. Von stojí bez kotev, a zase pluje, kde je potřeba rejpat dno, a sám nasadí a sám přestane. My, teda Brych a já, nemusíme na nic ani sáhnout. Ať mně někdo řekne, jestli tohle není zázrak. A když jsme tohle viděli, viďte, Brychu, začali jsme přemejšlet, až se nám udělalo jasno. To je božskej bagr, to je železnej kostel, a my jsme tu jen jako kněži. Když se dřív Pánbůh projevil ve studánce nebo jako u starejch Řeků v dubech a někdy i v ženskejch, pročpak by se neprojevil v bagru? Pročpak by se štítil stroje? Stroj je někdy čistší než jeptiška, a tuhle Brych má všecko vyleštěno jako v kredenci. To jen tak vedle. A abyste věděli, Bůh není tak nekonečnej, jak říkají katolíci; má v průměru asi šest set metrů a na kraji je už slabej. Nejsilnější je tady na bagru. Tady dělá zázraky, ale na břehu už dělá jen vnuknutí a obrácení na víru, a ve Štěchovicích, když je dobrej vítr, je cejtit jen jako taková svatá vůně. Tuhle pudlovali kolem veslaři z Blesku a z ČVK a přišla na ně milost na všechny. Takovou sílu to má. A co ten Bůh na nás chce, to se může jen vycejtit tady, uvnitř,“ kázal Kuzenda ukazuje důrazně na srdce. „Já vím, že nemůže vystát politiku a peníze, rozum a hrdost a povyšování; vím, že má hrozně rád lidi i zvířata, že je moc rád, když sem přijdete, a že schvaluje dobrý skutky. Je to náramnej demokrat, bratři. Nás, totiž Brycha a mne, pálí každej halíř, pokud za něj nekoupíme kafe pro všecky. Onehdy v neděli tu bylo pár set lidí, i na vobou březích seděli, a vidíte, kafe se nám rozmnožilo tak, že ho bylo dost pro všecky, a jakýho kafe! Ale to jsou, bratři, jen úkazy. Největší zázrak je vliv, kterej On má na naše city. To je tak strašně krásný, až to člověka mrazí. Někdy ti je, jako bys měl láskou a štěstím umřít, jako bys byl jedno s tou vodou dole a se všema zvířátkama i s hlínou a kamením, nebo jako bys ležel v takový velikanánský náruči; no, to nikdo nepoví, jak ti je. Všecko kolem zpívá a hlaholí, ty rozumíš všem němejm jazykům, vodě i větru, do všeho vidíš, jak to souvisí mezi sebou a s tebou, všecko najednou chápeš líp, než kdybys to čet vytištěný. Někdy to na vás přijde jako záchvat, že máte až pěnu u huby; ale jindy to působí pomalu a proleze vás to do poslední žilčičky. Bratři a sestro, nic se nebojte; teď sem plujou dva četníci, aby nás rozpustili, že jsme jako nevohlášená schůze. Jen vyčkejte v klidu a důvěřujte v bagrovýho Boha.“
Byla už tma; ale celá paluba bagru a tváře přítomných světélkovaly něžnou září. Pod bagrem zašuměla a zastavila se vesla člunu. „Hola,“ křikl mužský hlas, „je tam pan Kuzenda?“
„Je tady,“ mluvil cherubím hlasem Kuzenda. „Jen pojďte nahoru, bratři četníci. Já vím, že mě udal hostinský ze Štěchovic.“
Dva četníci vystoupili na palubu. „Který z vás je Kuzenda?“ tázal se závodčí.
„Já, prosím,“ řekl Kuzenda stoupaje výše. „Prosím, pane strážmistr, pojďte nahoru.“
Tu vznesli se plavně oba četníci a stoupali vzduchem ke Kuzendovi. Jejich nohy zoufale tápaly po nějaké opoře, jejich ruce chytaly se hebkého vzduchu, bylo slyšet jejich rychlý a stísněný dech.
„Nebojte se, četníci,“ řekl plavec Kuzenda velebně, „a modlete se se mnou: Bože Otče, který ses vtělil do týhle lodi – –“
„Bože Otče, který ses vtělil do týhle lodi,“ opakoval závodčí seškrceným hlasem.
„Bože Otče, který ses vtělil do týhle lodi,“ spustil hlasitě pan Hudec vrhaje se na kolena, a sbor hlasů na palubě se připojil.
Hlasité předčítání
