Nevěřil jsem, že z nadpozemských dálek budu schopen zaostřit tak titěrnou drobnost. Být tam dole, zcela jistě bych ji přehlédl. Být však tam dole, určitě by mě ani nezaujala. Vždyť jich tam je tolik. Není těžké přehlédnout jeden druhého, a pokud chceme, netřeba se tolik snažit, dokážeme to velmi snadno. Takřka bez námahy, přirozeně. Nedozírné množství. Kdo se v nich má vyznat? Kdo jim má všem naslouchat? Ukázat tu jejich správnou cestu? Já byl tehdy jedním z nich. Malý. Velmi nenápadný. Snad jsem sám na něco podobného čekal. A jen málokdy se nakonec i dočkal. Snad šlo tehdy o hlas některého z druhů, které jsem zde nahoře až nyní potkal. A možná že jsem to byl jen já. Protože jsem však tak málo znal barvu vlastního hlasu, až jsem jej ani ve vlastním srdci a hlavě nerozpoznal. Jak snadné bylo nepopřát mu sluchu, potlačit jej, zaměnit s projevem výchovy či vlivu vlastního okolí. Mudrlantsky jej s pokryteckou slzou potlačit. Jak malicherné to celé bylo. Před kým jsem se skrýval? Sám před sebou? Čeho jsem dosáhl? Nyní, odsud, s onou nesmírnou vzdáleností za sebou, tváří se vše tam dole tak přízemní. Působí teď jasně a tolik marně, když čas od času nahlédnu život některého z lidí, s jeho bezcílným plahočením. Co naplat? Co mohu teď dělat? Pro ně? Co jim mohu dát z toho, co já sám nahlédl? Že by? Přeci? Vždyť vím. Něco udělat mohu. Aspoň drobnost je mi dovolena. Vždyť jde jen o smítko života. Ale jen jednou jedinkrát. Pro jednoho, pro kteréhokoliv. Volba je na mne. A já již vím, koho zvolím.
Na břehu mlžné řeky, kde průzračné vody mísí se s pokornou moudrostí vesmírných dálek, zdálo se to místo stvořené jen pro ně. Ať to bylo jakkoli, bylo jejich, neboť je prozářili silou svých lásek. Zelenalo se jejich souzněním a koruna nad nimi plodila to nejsladší ovoce. On, opřen o kmen stromu, seděl s hlavou vztyčenou a vzhlížel k nekonečnu, jež je prostupovalo. Ona, hlavu na jeho klíně, ležela se zavřenýma očima vnímajíc svou nejhlubší podstatou každičkou vteřinku vzácné chvíle, kdy dva takřka splývají v ojedinělé harmonii očekávání, nároků a jejich obětí. Neznali jména hvězd, natož souhvězdí, přesto však stávali se rádi často jejich oddanými diváky. Nevědomky tušili, že hmota nebes je součástí pozvolna umírajících těl, jež nesly nejisté duše světem života. Již si ani nedokázali vzpomenout, jak marně se svou existencí jeden bez druhého zapisovali do drážek záznamu, který jejich bytí zanechávalo na hladké desce vše prolínajícího časoprostoru. Ty doby se jim zrychlujícím se tempem vzdalovaly. A nyní jako by nebyly. Překryty dojmy nezměřitelně pronikavějšími spočívaly nyní na dně pamětí těch dvou. Nepropadly v zapomnění, jen byly záměrně drženy v jeho těsné blízkosti. Natolik přelomové jevily se jim chvíle, které svým svazkem přiváděli na svět, aby tak přetvářeli nejen svá okolí, ale především sami sebe. Nebránili se. Prostě se to celé dělo. Nezpozorovatelná síla třímající moc pohnout kontinenty, stejně jako zatvrzelou povrchností lidských srdcí, šířila se paprskovitě kolem nich a prosvěcovala kulisy, které je obklopovaly. A ta záře opouštěla s jejich splynutím zemský povrch a vyrážela hrdě k nebesům, k těm nedosažitelným krajinám, které zoufale doufaly, že budou objeveny, aby konečně směly vystoupit ze stínu a nakojit se energií vyslanou nebeskými sourozenci. Jak jsme si navzájem vzdálení!
Hlasité předčítání
