Dlel však kdosi o něco blíže zdroji toho mocného pramene. Meziprostor, kterého se všichni dole bloudící s hrůzou v duši obávali, skýtal jim a každému poslední věčné útočiště. Obýván doslouživšími kmety, kteří znaveni odevzdali dávno svět svým dětem, halil svou mocí celý svět s oběma dřímajícími milenci mučivou touhou po odpovědích. Starci naslouchali, projevit se však směli jen zřídkakdy. A mnohdy tolik chtěli. Otázky zdola vysílané na všechny strany narážely povětšinou do zdí rozumu a jejich střípky se kupily v jedné vrstvě na druhou. Staří nad nimi plakali a posmutněle litovali všech slepě promeškaných chvil, které ve svých domovech ladem zanechali. Jak mohly být jejich životy jiné, kdyby věděli to, co dnes! Dnešní večer ale bude jiný! Z nejasných rozmarů zaslechnou milenci můj skřípající hlas. Vzácnost oné příležitosti zavazuje až nesnesitelně. Co jen jim povím? Musím si dát záležet. Jejich osud může nyní spočívat i v mých rukou. Jsem připraven. Snad.
A dívka s chlapcem zatím nic netušíce jeden v druhém pevně zaklesnuti bez hnutí žili každou vteřinku své existence tam na okraji nekonečně kolotajících vod. Vzájemné soustředění, jak tomu bylo vždy, jen zlehka hluboko pod povrchem rozrušovala slůvka věčných nejistot, která k sobě milenci vysílali. Aniž by byla některým z nich zachycena, opouštěla jejich časoprostor a prolínala celý svět a vesmír. Doufali v jakoukoliv odpověď, ale po tolika letech naučili se odpovídat si na ně sami. Každý však zvlášť a pro sebe. Snažili se, jak jen mohli jít tušenému hlasu shůry vstříc, avšak již si zvykli na mrazivé ticho kolem sebe. Je proto vcelku pochopitelné, jak mocně byli pohnuti, když bylo jednoho večera ticho narušeno. Ani v nejmenším se nebáli, strach nebyl tím, co plně ovládlo jejich duše a těla. Ba naopak! Oběma se tehdy k společnému údivu vybavila hřejivá vzpomínka, v níž jim dědeček před spaním tak poutavě vyprávěl cenné příběhy svého života, které nehodlal ponechat napospas rozkladné moci zubu času. Jako by seděl na stoličce vedle jejich polštářů, když se na břehu nemilosrdně uždibovaném pěnícími vodami dvě duše zaposlouchaly do jeho slov.
“Nečekejte příliš. Nebuďte zklamaní. Očekávejte jen tak vroucně, jak silně a opravdově toužíte. Ne více. Když jsem odcházel, byl jsem po pravdě řečeno trošku zklamaný. Ale stále jsem doufal, že tam, kam mířím, se vše dozvím a pramínky omezeného poznání, jenž jsem z nitek po celý život splétal, slijí se v mohutný proud naplněný absolutním uvědoměním, prozřením všeho skrz na skrz. Bohužel, nic z toho mne, ani mé kolegy tady nahoře nepotkalo, bude tedy dobré, když ani vy nebudete nic takového očekávat. To však ani v nejmenším neznamená, že byste po zbytek vám vyměřeného času neměli polevit v podobném usilování, jaké naplňovalo i mé fyzické bytí tehdy tam dole. Právě naopak. A právě proto jsem vás dnes oslovil.”
Poněkud pochmurný úvod. Takový od nefalšovaného hlasu shůry jistě nečekali. Snad je v prvních vteřinách i mírně zklamal. Zřejmě si představovali něco poněkud jiného. Avšak adresátem zjevení nebývá člověk každý den. Dojem z počátečního ohromení ani v nejmenším nepolevoval. Soustředěně tak vyčkávali další věty, které čeřily nadpozemskými vlnkami hladinu vzrušených myslí objímajících se milenců.
Hlasité předčítání
