Dar druhý
“Jako když padne opona. Až poté, co prvotní opojení pominulo, byl jsem konečně schopen vidět ji skutečnou a od té chvíle jsem den po dni zažíval skutečnou lásku. Někdy silněji, jindy celkem neznatelně. Avšak zůstala s námi již napořád. Neprojevovala se patetickými scénami, za jakých snad kdosi slýchává chvění smyčců na napjatých strunách. Nic tak dramatického. Právě naopak. Ta naše, jak jsme věřili, skutečná láska žila s námi vskutku nenápadně. Nevnímána v každé minutě či dokonce vteřině dávala se na odiv jen v drobnostech a příležitost ke svému zachycení a snad alespoň letmému opěvování věnovala nám vskutku zřídkakdy. Věděli jsme však, že je s námi. Že je taková. Že chce být právě taková. A že taková má být. V drobnostech a detailech. V lehce pominutelných nepatrnostech. V nich vplouvala k nám ze svého úkrytu kdesi za hranicemi hmatatelné existence okolního světa, jako by skrz skulinky a škvírky nahlížela přímo do našich duší a srdcí, které se rozhodla poctít svou návštěvou. Jen pro naše oči zářily takové chvilky světlem životadárných hvězd. A takovou ji bylo třeba uchovat. Neplést si její pravou tvářnost s poblouzněním prvních dnů, ale kochat se její nenápadnou silou. Až do posledních dnů, po které nám bylo dovoleno být spolu. A to poznání vám nyní zde předávám. Nenechte je zapadnout. Dovolte, aby jeho prostřednictvím něco skutečného mohlo znovu projasnit náš svět. Aby zazněly skutečné housle a vy je konečně směli zaslechnout. Schovejte si je tedy. Žijte jej.”
S posledními slovy pocítil úlevu. I v místech, kde se již provždy nacházel, mu podobné vzpomínky vháněly slzy do očí. Věděl, že již nic takového nemůže zažít, a tak mu zbývala jen paměť plná mučivých vzpomínek, v nichž plně pociťoval něco skutečného, ryzího a pravdivého. Ta jistota zněla i v tom nejtemnějším zákoutí jeho duše. A tak získali čas všichni. Jak milenci stále se bázlivě choulící jeden k druhému pod rozkvetlou korunou, tak i štědrý dárce všude kolem navěky přebývající. Takových nadpozemských vnuknutí nedostává se nám opravdu denně, a tak není s podivem, že jejich příjemce vždy potřebuje chvilku na oddech, aby si uvědomil, co že se to vlastně odehrává a nic z darovaných zkušeností tak neminulo cíl. Ostatně, byl obětován celý jeden lidský život, aby spatřily světlo světa. Bylo by vskutku projevem neúcty nechat je zapadnout. Avšak ještě něco směl těm dvěma předat. Poslední, co považoval za důležité. Jeho poslední dar. A když pak byli všichni připraveni, on dávat, oni přijímat, naposledy k nim promluvil.
Hlasité předčítání
