Chlapec vylezl na palandu. Poslouchal zvuky televize. Poznával, že končí soutěžní pořad. Potlesk. Tma. Ticho. Dítě zíralo do zdi, leželo na boku v poloze embrya. „Brzy tu bude,“ řekl chlapec. „Neboj se, ochráním tě,“ zašeptal tygr tak tiše, že jeho odpověď ke konci splynula se šeptáním, které bylo slyšet už ve stodole. Nevěděl jsem, co chlapec myslel tím, že někdo přijde. Teď už nešlo o vzpomínku. Sen si žil vlastním životem. Šepot pokračoval. „Tygře…“ Dítě se podívalo z palandy na dolní postel. Plyšák byl pryč. Opět se ozval ten hluboký hlas. Byl zřetelnější než předtím. Rozuměl jsem mu: „Lhali ti.“ Televize začala znovu blikat, ale tentokrát se neozýval žádný zvuk. Bylo to, jako kdyby místnost ozařoval stroboskop. Chlapec odvrátil oči. Záblesky promítaly na zeď dlouhý obrovský dlouhý stín něčeho, co vypadalo jako mimino. Blížilo se to k posteli. Stejně jako v předchozím snu můj chráněnec usoudil, že nejlepší bude znovu usnout. Zavřel oči a řekl: „Tygře, tys mi lhal.“ „Na tý palandě jsem spal já a bude tam spát i můj kluk,“ křičel na matku otec po tom, co do sebe hodil dalšího panáka Božkova. „K čemu nám ale ta palanda je, když je sám?“ Bránila se matka. „Koupíme mu postel pro jednoho a tuhle prodáme. Božce se teď narodily dvojčata.“ „Dvojčata,“ řekl otec a kopnul do sebe dalšího panáka. „Na co čumíš?“ Podíval se na dítě, které stálo ve dveřích do kuchyně. Vypadalo ještě mladší než v minulém snu. Sotva umělo mluvit. „Nech ho,“ řekla matka a už se připravovala, že jednu schytá. Kuchyň osvětlovala svíčka na stole. Nebylo pořádně poznat, kde jsou zdi, dokonce ani okno. Vše kolem stolu se utápělo v nepropustně tmě. Vystoupil z ní tygr a přisedl si k otci. Vzal mu flašku a začal ji do sebe klopit. „Tygže, tys mi lhal,“ řeklo dítě. „Já ti nelhal,“ odpověděl tygr, když odložil flašku od úst. Krknul si. „Já ne,“ zopakoval. Otec vstal, přistoupil k matce a začal ji líbat. Ruka mu jezdila po jejím zadku a po ňadrech. Matka zavzdychala. Otec ji odhodil do tmy a vrhnul se za ní. Dítě přistoupilo blíž. Vidělo z ptačího pohledu postel, na které souložili jeho vlastní rodiče. Tygr přišel ke chlapečkovi. Z úst mu táhl chlast. „Vidíš, jak to dělaj?… Blbě!“ Krknul si. „Tygže, tys mi lhal,“ opakoval můj svěřenec. „Nelhal,“ bránil se tygr. „Víš, kdo ti lhal? Víš to?“ Vzal dítě za ruku a odtáhl ho do tmy. „Uvidíš, jak tě nosila… Blbě!“ Řval tygr.
Přestávalo se mi to líbit. Jak jsem již řekl, ochránit člověka ve snech zasazených do snů je těžké. Hlavně proto, že se chráněnec může probírat do předchozích snů, v nichž může být okamžitě vystaven neočekávaným nebezpečím. To, co můj svěřenec nyní prožíval, sice bylo děsivé, ale ještě jsem ho mohl nechat spát. Cítil jsem ale, že brzy ho budu muset probrat. Schylovalo se k něčemu velmi riskantnímu.
Stáli jsme ve tmě. Za námi ji prořezával akorát tenký pruh světla nebo spíš vysoká štěrbina. Opět se ozval šepot. Tentokrát ale zcela srozumitelný. Rozpoznal jsem, že mluvící mají tygrův hlas a pořád v různých intonacích opakují: „Lhali ti, lhali ti, lhali ti, lhali ti…“ Chráněnec poháněný jakýmsi šestým smyslem kráčel dál do tmy. Chvíli jsme tápali, ale po chvíli jsme zjistili, že vstupujeme do narůžovělého prostoru plného vody. Svěřencovy vlasy se v ní mihotaly jako sasanky. Už se vrátil do svého reálného věku. Ještě jsem pořád mohl být v klidu. Jakmile chráněnec ve snu může například dýchat pod vodou, nehrozí mu, že by se utopil.
Hlasité předčítání
