Před námi se choulilo obrovské embryo. V hlavách jsme slyšeli jeho hluboký hlas (mluvil samozřejmě k mému chráněnci): „Lhali ti.“ Šepot ustal. „Víš, kde jsi?“ Chráněnec neodpovídal. „Jsi v matčině děloze. Ale chybíš mi tu. Jsem tvoje dvojče.“ Ticho. Už jsem se chystal chráněnce vzbudit. Mrtví si s vámi ve snech povídat mohou, dokonce to mohou být opravdoví duchové, ale nevěděl jsem, co mohu očekávat od ducha nenarozeného dítěte. „Věděla to,“ řeklo embryo. „Věděla, že jsem mrtvý. Nosila nás oba. Jen ty ses narodil živý. Celou dobu jsem stál při tobě, bratře. Ignoroval jsi mě. Zpackal sis život. Žil bych líp, než ty. Líp!“ Situace ještě nebyla tak vyhrocená, abych svěřence vzbudil a navíc mě zajímalo, jak to celé dopadne. „Byl jsem tvůj tygr, bratře. Vtělil jsem se do něj. Miloval jsem tě. Dovolil jsi, aby mě vyhodili. Dovolil sis mě rozbít. Proč, bratře? Proč? Byl jsem tvůj strážce, bratře!“ Svěřenec stál a vlasy mu vlály v plodové vodě. Nehýbal se.
Všiml jsem si, že se něco stalo. Při pohledu na embryo jsem měl zvláštní pocit, že ho dobře znám. Lépe, než před pár vteřinami. Měl jsem pocit, že ho znám celý život. Ale ten vedle mě mi najednou byl cizí. Uvažoval jinak než kdy jindy. Cítil jsem z něj naivitu a dětskou, a o to intenzivnější, ukřivděnost. Náhle se stalo něco, co by se nikdy nemělo stát žádnému ochránci. Ta pro mě dobře známá tvář, ale už neznámá duše se na mě podívaly! Usmály se a zeptaly se: „Jdeme?“ Následoval jsem toho člověka, co stál vedle mě až ke světlu v rozevírající se štěrbině. Embryu za mnou jsem už nemohl pomoct, bylo to nad mé síly. Vzhledem k tomu, že jsem nezemřel, pochopil jsem, že můj svěřenec vlastně není mrtvý, i když přebývá v úplně jiné formě existence. V takové, do které většina lidí dospěje po tom, co prodělá fyzickou smrt. On ji ale neprodělal. Dospěl do ní způsobem, který by pochopil snad jen můj stvořitel – vyšší moc. Také jsem pochopil, že ten, s nímž kráčím k rozevírající se štěrbině, už není můj chráněnec, ale jeho bratr. Pokřivená duše nenarozeného plná zášti musí mít zvláštní moc, když si dokáže s někým vyměnit roli.
Život mého svěřence se hroutil. Nedokázal se vypořádat s běžnými starostmi, které mají dospělí lidé. Ignoroval své povinnosti v reálném životě, například neplatil daně. Jeho byt vystěhovali exekutoři. Skočil také na lep kdejakému podvodníkovi. Brzy ho oškubali jako kuře. Dostal se na nesčetněkrát hlubší existenční dno, než kdy byl onen samotář, jedináček posedlý knihami. Můj nový chráněnec začal utíkat před světem prostřednictvím spánku. Spal pořád, jedl i prášky, díky nimž spal ještě déle a častěji. Zdají se mu velice abstraktní sny, v nichž málokdy hrozí nějaké nebezpečí. Nemám s ním moc práce. Předchozí zkušenost mě ale poučila. Nedovedu si představit, co takové zvláštní druhy duchů dovedou. Klidně by příště mohlo dojít k fyzické smrti. Proto svého chráněnce bez prodlení budím okamžitě, když se v jeho snu objeví dítě v dlouhé noční košili, s plyšovým tygrem v ruce a zažvatlá: „Tygže, tys mi lhal!“
Hlasité předčítání
