Od té doby jsem měl osobní gorilu jako nějaký mafián. Pokud byl Farkaš poblíž, sledoval každý signál, že se někdo vůči mně chce chovat nepřátelsky, a jakmile ho zachytil, už byl tady a hrozivě se na něj obořil – čo ty sa serieš do môjho kamaráta!? Ale ani když nebyl v dosahu, nikdo si na mě netroufal, neboť si nebyl jistý, jestli se Lacovi o něm nezmíním. Vlastně to bylo výhodné vzájemně. Získal jsem ochranu a on se mohl ve volném čase věnovat tomu, co uměl nejlíp, a ještě s pocitem, že slouží správné věci.
Jednou chybělo jen málo a Laco přizabil i Petrase. To jsme se s Honzou právě hádali jako psi. Byla to ale komedie, takové naše cvičení ve zvládání konfliktních situací, při kterém jsme zároveň sledovali reakce okolí. Vtom se přihnal Farkaš, chytil Honzu pod krkem a smýkl jím, až narazil hlavou na dvířka plechové skříňky. Netušil jsem, co zadunělo víc. Řekl jsem Lacovi, aby nebláznil, že jsme na sebe řvali jen ze srandy. Farkaš se zašklebil – viem, ja som s ním udrel taky len zo srandy. Nejspíš nelhal, neboť kdyby s Honzou flákl opravdu, kamarád by asi dopadl mnohem hůř.
Měl jsem z incidentu nepříjemný pocit. Ne kvůli Honzovi, tomu se nic nestalo, ale kvůli sobě, protože mi Laco jako bodyguard začal vadit. Předvedl, že není mojí loutkou, jak jsem ho vnímal. Musel jsem se v duchu ptát, kdo koho vlastně ovládá? Když Farkaš odešel, Honza nahlas žasl, že v něm mám opravdu věrného osobního strážce. Řekl jsem, že si to nemyslím a že chci Lacovi rozmluvit, aby mě dál z vděčnosti chránil. Petras mínil, abych to nedělal, že by to bylo předčasné. Můžeme prý prostřednictvím Farkaše vytrestat Kefku.
Neochotně jsem souhlasil. Ale byl jsem skeptický k našemu plánu i poté, co jsme s Honzou vytvořili scénář, jelikož jsem Lacovi nevěřil, ani co by se za nehet vešlo, že dokáže věrohodně spolupracovat na jeho realizaci, a že to hlavně nepřežene. Farkaš si měl vyčíhat, až se Kefka napíše na vycházku, napsat se také, zařídit, aby s ním šel z kasáren sám a cestou ho pomocí vyhrožování, strkání a drobných štulců vystrašit, až se z toho málem posere, a nakonec mu říct, že to má za všechny sviňárny, co dělá a kdyby s nimi nepřestal, že to příště bude horší.
Příležitost se naskytla záhy a Laco zvládl svou roli skvěle. Den po vycházce vyhlížel Kefka vyděšeně a stáhl se do ústraní. Časem se zdálo, že se jeho stav spíš zhoršoval. Šťastný byl očividně nešťastný, až jsme se s Honzou obávali, co mu Farkaš provedl, že ho to ovlivnilo na tak dlouho. Chtěli jsme to z Laca dostat, ale než jsme ho sehnali, předběhla nás zpráva, že desátník Šťastný spáchal sebevraždu, když si někde v lese vrazil do srdce bodák od samopalu.
Hodně mě to vzalo, neboť jsem si myslel, že za jeho zoufalý čin odpovídám i já. Ukázalo se však, že naše akce s Kefkovou tragickou smrtí asi nesouvisela. Našel se dopis na rozloučenou, v němž objasnil, že se zabil kvůli tomu, že se s ním rozešla jeho holka, s níž chodil od patnácti let a považoval ji za ženu svého života. Nové informace mi však nepřinesly úlevu, nýbrž jen beznaděj. Náhle se mi zdály mé a Honzovy spory se Šťastným malicherné. Fakt, že na mě Laučovi práskl mé psaní, aby mě dostal do potíží, mi nyní připadal jako nicotný důvod pro pomstu, když on prožíval takovou krizi. Nemohl jsem se zbavit pocitu viny, a kromě toho mi naháněla hrůzu představa, jak si mezi žebra vráží bajonet.
Hlasité předčítání
