V příšerné scéně, která se přede mnou odehrávala, bylo však také cosi fascinujícího a přízračného. Nikdy před tím jsem se nesetkal s takovou esencí brutality. Došlo mi, že Laco zkrátka potřebuje rvačku k životu, takže dřív nebo později stejně skončí v base. V tom mu SSM ani všichni svatí nepomohou. A Gorila musí asi také občas někoho zmlátit. Proto mu jako záminka stačilo, že jsem ho coby kaprál momentálně v čele roty vyhnal na konec fronty. Jenže nemohl tušit, že mám za spojence Farkaše. Ti dva to možná ani tak nemysleli. Vlastně se hodně podobali mně a Honzovi, když jsme předváděli verbální konflikt a také to nebylo doopravdy. Zatímco však Laco má budoucnost jistou v podobě kriminálu, jak dopadnu já, bylo ve hvězdách.
Později se zdálo, že má Gorila už dost. Laco ho přestal mlátit a otočil se k němu zády. On se však zázračně vzpamatoval, ale když se pokusil zaútočit, Farkaš mu z otočky zasadil pravý hák, který si nezadal s úderem kovářského kladiva. Po něm Gorila padl a už se radši nezvedal. Laco přišel ke mně a strachoval se, jestli jsem v pořádku. Připadalo mi to absurdní, když jsem vzal v úvahu, čeho jsem byl právě svědkem. Ujistil jsem ho ale, že se mi nestalo vůbec nic.
Gorila se po chvíli postavil na nohy. Aniž jsme si cokoli řekli, vydali jsme se svorně na pivo. Cestou jsem dumal o tom, že tohle není a nikdy nebude můj svět, ostatně jako celá vojna. Její konec ale naštěstí nebyl daleko. Přesto se nabízela otázka, jestli bude můj svět ten po vojně. Těšil jsem se aspoň na to, že se pak už nikdy neuvidím s Farkašem, Gorilou, Laučem, Vánkem, Mokrým a vlastně ani s Honzou Petrasem, zkrátka s nikým z těch kluků a oficírů, s kterými jsem přišel o dva roky svého života.
Neuvidím se ani s Kefkou, s tím tedy určitě ne. Nyní jsem ale myslel na to, že až dorazíme do hospody, mám naději, že tam bude servírka Hanka. Nepotřeboval jsem ani, aby byla přítulná. Stačilo mi, že ji budu pozorovat a moje vědomí se odstřihne od dvou rváčů, s nimiž budu chlastat.
Hlasité předčítání
