Konec Zoltygů?
Vodní král řekl obrovi:,,Mohl bys Morana zabít!“
Ale obr to odmítl,zavrčel na něho:,, Moran je pod ochranou staré paní vln a ta se zabít taky jen tak nenechá,má kolem sebe i všech,co k ní patří silné ochranné vlny!Nechci se zaplétat dál do vašich sporů s mořskou rodinou,to si vyřiďte beze mě!“
Obr se s vodní královskou rodinou neshodl a rozčílil se tak, že zabil vodního krále i všechny, kdo se mu připletli pod ruku! Takže nejenom díky Moranovi, ale i díky obrovi, nakonec byla cesta k Silverovu žezlu volná! Zbytek vodní královské rodiny se rozutekl a schovali se před obrem do bezpečí, nevylezli ani, když už obr zmizel. Najednou tam bylo ticho a v hlavním sále nezbyl nikdo živý!
Dostali jsme se k místu, kde je zalité v jakémsi tvrdém betonu to Silverovo žezlo. Jak to odtamtud vysekat? Silver s Plecháčem to zkoušeli vším možným, ale nešlo to!
Sedla jsem si na takovou bedýnku, která mi připlula k nohám, a čekala, jak to dopadne. Některý z Plecháčů řekl: „Jedině dynamit!“ Na to se zasmáli a teď ještě, kde ho vzít, že? Pak se někdo podíval na čem to sedím. Náhoda, nebo kouzlo? Tahle bedna ukrývala tajemství bývalé Silverovy věštkyně. Mezi tím vším se našel i pytlík s prachem, který dokáže rozpustit cokoliv. Tak to nasypali i na hromadu, ve které bylo zalité žezlo, a povolilo to. Celé se to sesypalo a Silver měl zpátky své kouzelné žezlo. Tím pak zahnal zbylé vodní obludy, vyhnal je všechny z paláce a s pomocí Plecháčů i z celé své podzemní říše! Tak se znovu stal Silver králem a začal s obnovou své zatopené podzemní říše.
Ínemakuv hněv
Když se to dozvěděl obr, že je Silver ze zajetí zpátky a má své žezlo, byl navztekaný a zuřil, že jsem byla u toho i já, byl tak naštvaný i na mě, že jsem utekla z věže a co jsem to zase vyváděla! Šel mě za trest odnést za železný most, za bránu zapomnění a hodit do černé propasti času!
Dostala jsem se odtamtud k Děsmanovi do jeho skrýše a povídala jsem mu, co se všechno stalo. Děsman na to pokyvoval a pak zamyšleně řekl: „Takže ten stříbrný namyšlenec z podzemí je zase králem!“
Řekla jsem: „Silver není namyšlenec!“
Děsman se na to tvářil posměšně a zas mě posílal pryč: „Zmizela raději domů a nezdržovala se tu déle! Nemusím ji přeci pořád připomínat, že když se zapletla s obrem, nechci s ní mít už nic společného!“
Pak jsem se probudila doma, taková popletená. Ten sen mi nešel z hlavy. Možná bylo i trochu něco jinak, ale takto podobně se to všechno přihodilo. Obrazy z těchto snů by byly hodně zajímavé…
Hlasité předčítání
