Úvod, do mých můr.
Šedá. Celý svět se skládá z šedé barvy. Nekonečno odstínů. Ale vždy jen šedá. Tak trochu šedá, je i bílá. A černá zas není úplná čerň…. Šedá je zem. Nevýrazně plochá. Táhne se do dálky a ještě dál. Tak trochu tmavá. Ale ne moc. Pak obloha. Šedá. Snad krapet víc do světla. V rozlehlosti a široširé dálavě, může soupeřit snad jen s tou zemí. Nebo má spíš soupeřit země s oblohou ? Nevím. A je mi to jedno. Stojím tam a dívám se, kde to jsem. Snažím se zahlédnout konec. Někde to přece končit musí. Vidět je ale jen šedá zem a obloha. A tak daleko, že už je to spíš jen tušení, než pozorování. Tam, kde se sbíhá země s oblohou, v tenké lince, horizont. Rozhlížím se kolem. Hmm, šedá. Podívám se na sebe. „Ale probůh, vždyť jsem nahý !!“ A skutečně jsem. Hlas mi zní taky bezbarvě a ploše. Ale komu by tady měla vadit nahota ? Nikdo tu není. Jen já. A šedá. Ale nohy jsou obuté. To zas ano. Do bytelných vysokých bot. Přešlápnu z nohy na nohu. Dupnu. „Hmm, dušou hezky…..Tak asi vpřed. Ne ?“ Jdu. Stejně nevidím žádnou jinou možnost. Z toho ničeho kolem, bude nutné se dostat, prostě někam. Kamkoli. Určitě. A chůze je fajn. Člověk se nakonec vždycky dostane tam, kam chce. Kór, když má dobrý boty. A ty já viditelně mám. …….Jdu…… Jak dlouho už vlastně ? Co na tom záleží. Ta chůze je fakt fajnová. Chůzí se nikdy nic nezkazí. Chůze, je sport. Chůze, je příležitost k meditaci. Chůze, je doprava ve směru nových příležitostí. A když mám ty dobrý boty….. Raz dva. Nohy jdou. Tři čtyři, jedna za druhou. Čtyři pět, druhá za první. Jenže ty boty…. Jak se tak koukám, už nevypadají tak dobře, pohodlně a bytelně. Tkaničky dobrý. Svršek bot, fajn. Podrážky. Co je to s nima ? Vždyť ty podrážky se rozpadají ! Je to jen papír, co se každým krokem rozdírá. V takových botách se už moc daleko nedostanu. Určitě né na téhle pláni, plné drobných, lesklých….. Střepů ?? Rozhlížím se. Šedá. Šedá nahoře. Šedý lesk dole. Hladový lesk. Vražedně ostrý lesk. Pohnul jsem se vůbec z místa ? Už přece musím jít celé hodiny…. Dívám se za sebe. Šedá. Otočím se na druhou stranu. Šedá. Jdu dál. Jistota,že něam dojdu, je ale pryč. I když nepolevím a půjdu. I když poběžím. Dostanu se vůbec někam ? Ať je to kdekoli ? Jdu. Boty už vůbec nevypadají dobře. Svršek je popraskaný, roztrhaný, odchází. A to vůbec nevadí, protože podrážky už nejsou. Vzdaly to už dávno. Rozedřely se, rozřezaly, zpráchnivěly, rozplynuly. Jdu. Musím. Vím, že musím. Jiná možnost není. Jen se dívat dopředu a pokračovat stále dál. Dostat se tam, kde není jen šedá. Taová místa přece existují. Pamatuju si je. Je matně, ale jo. Při chůzi začíná něco vrzat. Měl bych se podívat, co to je. Co se to děje. Ale nemůžu. Nemám odvahu se podívat na svoje nohy. Protože to vržou ony. Nohy. Nohy by neměly skřípat a vrzat. To učitě ne. Ale jdu dál. Rovně za nosem. A je to rovně ? A jdu ? Asi ano. Alspoň to tak vypadá. Jenže proč vlastně chodit ? A kam ? A to zartacený klapání a skřípění a vrzání, mi jde už opravdu na nervy. Že bych přecejen zjistil, co to má sakra znamenat ? Tak se podívám na ty svoje nohy. Tam, kde byly boty. Tam, kde byly nohy. Teď tam je jen krvavé, rozedřené maso a trčící kosti….. Jak se to stalo ? A kdy ? Na něčem takovém přece nelze ani stát…. Padám na zem. Hladově lesklá, šedá, ostře zubatá. Chtivě se zakusuje do celého zbytku těla. Trhá ho. Řeže. Požírá.
Hlasité předčítání
