V náruči samoty

Deprese Snění

Četba díla zabere cca 15 min.

Za nimi mě ale nečekal žádný východ, žádná rozkvetlá louka, žádné město. Jen malá čtvercová místnost bez oken, s rostoucí černou plísní na zdech. Nemohl jsem tomu uvěřit. Nebylo cesty odsud. Mé hrdlo sevřela úzkost. Připadalo mi, že stěny se přibližují, že mě chtějí rozdrtit a navždy pohřbít ve svých útrobách.
Najednou jsem ale uslyšel podivný cvakavý zvuk. Malá žárovka visící ze stropu osvětlila celou místnost zlatým světlem. Až teď jsem si všiml, že se uprostřed místnosti nacházel velký stůl s dvěma židlemi. Na jedné z nich seděla dívka. Dlouhé černé vlasy jí splývaly až po ramena,  tvář křídově bílou, a rty krvavě rudé. Na sobě měla sněhově bílé šaty. Vypadala, jakoby se chystala na ples. Tak co sakra dělá tady? Pobaveně si mě prohlížela a usmívala se. Já jen nehnutě stál s ústy otevřenými dokořán.
„Prosím, neposadíš se?“ Dívka ukázala na židli naproti sobě. Zamumlal jsem cosi nesrozumitelného a pomalu se posadil. Byl jsem natolik zaskočen, že jsem nebyl schopen slova. Jen jsme na sebe chvíli zíraly, než se mi konečně povedlo trochu rozpohybovat mluvidla.
„Co je tohle za místo?“ zašeptal jsem potichu. Dívka nijak nereagovala. Jen se mi neustále dívala do očí.
„Kdo k čertu jsi?“ promluvil jsem tentokrát rázněji. Začal jsem z ní být trochu nervózní. Na jejím pohledu bylo něco zvláštního.
„To teď není důležité,“ odpověděla. „Otázka je, kdo jsi ty?“ namířila na mě prstem. Co jsem jí na to měl kruci odpovědět? Jen jsem se na ni udiveně mračil.
„Já… já si to nepamatuji,“ odvětil jsem pravdivě. Snažil jsem se vzpomenout si, ale nešlo to.
„Každý sem přichází z nějakého důvodu,“ pronesla dívka chladným tónem, „jaký je ten tvůj?“
„A jak to mám asi vědět?“ zvýšil jsem na ni hlas. „Na nic si nepamatuji. Sakra, vždyť ani nevím, jak se jmenuji!“ Dívka soucitně pokývala hlavou.
„Ztráta paměti. To je v případech, jako je ten tvůj zcela běžné. Neboj se, vmžiku si na všechno opět vzpomeneš.“
„Jak to ksakru můžeš vědět?“ naklonil jsem se k ní. Dívka si unaveně povzdechla a chytla mě za ruku. „Jestli o mně něco víš, tak to hezky vyklop!“ Zdálo se, že ji moje moje neurvalé chování nijak netrápí. Asi je zvyklá.
„Tohle pro tebe bude jistě velmi obtížné,“ mluvila na mě pomalu, jako na malého chlapce, „ale tohle prostě nejde říci šetrně. Věc se má tak, že jsi mrtvý.“
Vytřeštil jsem na ni oči. Jen jsem na ni chvíli nevěřícně civěl, dokud jsem se nezačal hystericky smát. Smál jsem se, až mi tekly slzy po tváři, smál jsem se, až jsem se nemohl nadechnout, tak jsem jen pobaveně bušil pěstí do stolu.
„Jo, už to chápu,“ řekl jsem, když jsem se konečně trochu uklidnil. „Tohle celý je fór, viď? Kamarádi mě opili, a když jsem konečně odpadl, hodily mě do nějakýho tunelu a tobě zaplatily, abys mě postrašila. Skvělá práce, to se vážně povedlo!“ začal jsem pobaveně tleskat. „Tak co, kdepak máte skrytou kameru, co? Skvělej aprílovej vtípek kluci, jste fakt borci, to se musí uznat.“ Po celou dobu mého halekání mě dívka jen mlčky sledovala, s tváří dokonale nepřístupnou.
„Zapírání. To je naprosto přirozená reakce po tak traumatickém zážitku,“ promluvila, když jsem konečně zmlkl. Přestal jsem se usmívat, namísto toho jsem se na ni rozzlobeně zamračil. „A to ti mám jako věřit?“ řekl jsem. „Myslíš si snad, že kdybych byl mrtvý, mohl bych s tebou snad mluvit? Kruci, tak se podívej! Vždyť mluvím, cítím, dýchám! Promiň, ale nic lepšího sis nemohla vymyslet? Tohle je opravdu chabá lež. A teď, jestli mě omluvíš, vracím se zpátky do tunelu najít nějaký východ.“  Vstal jsem a odkráčel zpátky ke dveřím. Vzal jsem za kliku a chystal se odejít, když v tom na mě dívka opět promluvila. „Sáhni si na hlavu.“ Zastavil jsem se uprostřed kroku.