„Proč jsi to udělal?“ zeptala se mě dívka. V jejím tónu nebyl ani náznak pohrdání ani lítosti, jak bych očekával. Spíš to vyznělo, jako kdyby se mě ptala jen z nutnosti, jakožto splnění jednoho bodu ze svého seznamu povinností.
„Chtěl jsem se vším skoncovat. Celý můj život byla jen nekonečná prázdnota. Všichni mnou pohrdali, byl jsem jen nekonečnou přítěží. Zabít se, bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat. Smetl jsem to obrovské břímě z jejich beder.“
„Ale tím, že ses zabil, jsi zarmoutil spoustu lidí, kteří tě měli rádi. Akorát jsi jim způsobil bolest v jejich životech,“ argumentovala dívka.
„Ano, těch pár lidí se asi najde, ale oni si jistě časem uvědomí, že jejich život bude beze mě mnohem jednodušší. Ulehčil jsem jim život, víš?“ Dívka si mě dlouze prohlédla a pak vstala. Chytla mě za ruku a setřela mi slzy z tváří. Společně jsme šli zpátky do tunelu. Tam mě dlouze políbila na tvář.
„Nejsi sám. A nikdy jsi nebyl. Věř mi, tady se už nad ničím trápit nemusíš.“ Její slova působila jako balzám na moji duši. Usmála se na mě a já jí úsměv vrátil.
Dveře, kterými jsme právě vyšly, se ztratily v další vlně světla. Tentokrát změnilo barvu ze světle bílé na tmavě modrou. Tak strašně jsem se ho chtěl dotknout. Byl jsem jím naprosto uhranut.
„Běž za světlem,“ uslyšel jsem dívčin hlas, ale zněl jaksi vzdáleně, skoro jako ozvěna. Ohlédl jsem se za sebe, ale dívka už se mnou nestála. Úplně se vypařila a já byl opět sám.
Bylo mi to jedno. S blaženým úsměvem na tváři jsem šel ke světlu. Jeho paprsky mě hladily po tváři jako něčí jemné ruce. Mé nohy se začaly zvolna odlepovat od země. Stoupal jsem vzhůru. Nebesa se otevřela jako brána do jiného světa. Plachtil jsem širým vesmírem. Tisícovky hvězd mi zářily na cestu, jak jsem létal stále blíž k obří hvězdné mlhovině. Byl jsem uhranut zlatavým proudem hvězd, lákajícím mě k sobě tisícem vábivých hlasů. Cítil jsem se šťastný. Všechny starosti jsem zanechal za sebou a oprostil se od všech bolestí mého života.
Zemřel jsem šťastný.
Hlasité předčítání
Pěkné. Styl jakým je to psané působí celkem zkušeně. Děj člověka po chvíli přirozeně vtáhne, a pustí až na konci. Tak jak to má být. Líbilo se mi to 🙂