Možná si teď říkáte, pročpak nás zdržují takovým povšechným výčtem. Lidé jednají pod vlivem nevšedních okolností různě, avšak vybrané skupiny takřka vždy stejně. Je tomu tak. Pro nás je ale důležité, že právě počínání příslušníků oněch dvou činorodějších skupin zaujalo pozornost malého chlapce, dosud plně pohrouženého v příběh odvíjející se na stránkách knihy, která spočívala na jeho klíně.
“Proč ten pán tak křičí, mami? Co chce?” zněla jeho otázka poté, co se rozhlédl a spatřil několik pasažérů zvedajících se ze sedaček, jak vzrušeným hlasem cosi požadují od dámy ve světle modré uniformě.
“Nevšímej si toho. Jen se mu něco nelíbí, “ odpověděla tence maminka a už čekala příval dalších otázek.
“A co se mu nelíbí?” pokračoval zvědavě chlapec, ke kterému se nedoneslo ani slovo z toho, co rozrušený muž říkal.
“Možná jen nedostal pití, které si přál. Čti si dál. Ta knížka je hezká, viď?” snažila se maminka o odpověď a bezděky dodala: “Všechno je v pořádku, miláčku. Všechno bude v pořádku.”
Zatímco se matka, co jí síly stačily, snažila navrátit chlapcovu pozornost zpět k četbě, otec střídavě pozoroval onoho muže a další nakažlivé nervozitě propadající cestující. Za oknem, ze kterého čas od času vyhlédl, zatím jasně modré nebe vystřídaly nacucané chuchvalce šedavě nevlídných mračen. Může a ženy se zmocnila nezlomná jistota odsouzenců k smrti.
V tu ránu se vše prudce otřáslo, propadlo do hloubky a pak už nic nezůstalo tam, kde ještě před několika málo okamžiky spočívalo. Předměty nejrůznějších tvarů a účelů poletovaly sem tam, ze strany na strany, odrážely se od stěn, od jednotlivých lidí, do sebe navzájem, aby pak dopadly, kam jim jejich nestálé trajektorie velely a podílely se tak značnou měrou na vytvoření něčeho, čemu se říká prostě a jednoduše binec. A stejně tak si byli nuceni počínat i ti činorodější z přítomných, kteří rozepjali pásy a vstali doufajíce, že jim taková aktivita přinese alespoň špetku klidu a útěchy. Bohužel. Většina z nich nyní po úderu hlavou o strop ležela v bezvědomí na zemi. Někteří se vrávorajíce zvedali, zatímco si rukama svírali krvácející rány zející na otřesených hlavách. To už k nim klopýtali dámy v modrém, aby jim poskytly první pomoc. Zranění se pak s díky hroutili zpět do svých sedaček, kde se pokoušeli nabrat sil k dalšímu pokusu nedat svůj cenný život tak lacino.
A ti disciplinovaní, kteří stále poslušně setrvávali ve svých křeslech, snad při pohledu na krev řinoucí se z ran, především ale díky onomu dramatickému propadu nebyli již dále schopni udržet své znepokojení na uzdě, neboť nyní se již události kolem nich zdály ohrožovat samou jejich existenci. Ano, jim se ony děje v tu chvíli skutečně jevily tak osudové. A jak jinak si v takové minutě počínat než vyrážet ze svých hrdel neartikulované skřeky, tak jak to dělali jedni, či vzlykat do dlaní a střídavě si cosi sebezpytujícího tiše pro sebe mumlat. To víte introverti, na víc se nezmůžou, přestože by moc moc chtěli. Leč, nejde to.
“Maminko, proč se všechno třese?” Chlapec téměř vykřikl, zatímco obrázková kniha letěla na podlahu. Již nebylo možné nepovšimnout si toho, co se kolem něj děje. Rány, stékající krev, zranění. A stále větší počet cestujících propadal panice, kterou se nikdo vhodný nezdál konejšivými slovy mírnit.
Hlasité předčítání
