1. Zpátky v Temnovišti
Vracela jsem se k obrovi Ínemakovi do hradu v Temnovišti. Loudala jsem se kamenitou, blátivou cestou kolem močálů, cesta kolem močálů byla zahalená mlhou,byl tu těžký vzduch plný hnijící vody a rozkladu, ale přesto to na mě působilo zvláštně povědomě. Po tak dlouhé době, co jsem tu nebyla, jako by se místo nezměnilo. V temnotě okolí mé bílé šaty jasně zářily – příliš světlé, příliš odlišné. Srdce mi zrychlilo, když jsem zahlédla odchytávače. Naštěstí se dohadovali mezi sebou o odměnách a mě nechali projít bez povšimnutí směrem k bráně temného hradu.
Obr Ínemak se objevil přede mnou u brány a uvítal mě:
„Vítej zpátky, ty, na kterou jsem tak dlouho čekal!“Ozval se jeho hluboký hlas.
Dala jsem mu pusu na jeho kamenovou tvář a tiše se zeptala:
„Už se na mě nezlobíš?“
Neodpověděl. Místo toho mě chytil a přitiskl do jeho velké pevné náruče a odnesl mě do hradu.
2.Je obr Ínemak pořád zklamaný?
Ve velké síni stál u praskajícího krbu Ohyn – krásný a tajuplný jako vždy, jeho oranžově zářící oči a elegantní, tajuplná postava jako vždy přitahovaly můj pohled. Kdyby to obr dovolil, šla bych se s ním přivítat,ale raději jsem se nechala usadit na židli ke stolu,obr Ínemak mi přistrčil pohár a pronesl:,,Musíme si promluvit!“
Kývla jsem. Obr pozvedl svůj plný pohár a pobídl mě, abych si s ním připila. Poté svůj pohár vyprázdnil jedním douškem. Já se ale ze svého nenapila.
Zavrčel: „Vypadá to, že jsi propadla černou propastí opět bez jakékoliv proměny. Přežila jsi to bez újmy… a možná se ti ani nechtělo zpátky ke mně, co?“
Pokrčila jsem rameny. Obr se na mě zkoumavě podíval jeho tvrdý pohled se do mě vpíjel,čekal na odpověď,kterou jsem ještě nenašla.
Vstala jsem, posadila se mu na klín a tiše řekla:
„Nevím… tyhle přechody jsou pro mě vyčerpávající. A taky… je mi ze všeho smutno. Pořád jsi ze mě zklamaný?“
Obr mě objal. Jeho hlas tentokrát zněl smířlivě:
„Chyběla jsi mi. Jsem rád, že tě mám zpátky. Pojď, půjdeme si odpočinout do věže.“
3. Ve věži
Chvíli jsme jen v tichosti odpočívali, jen dřevo v krbu praskalo,když najednou se od brány ozval pronikavý zvuk rohu. Obr se nespokojeně zamračil a poručil Ohynovi, aby šel k bráně. Po chvíli se Ohyn vrátil se zprávou:
„Jsou tam lovci. Chtějí mluvit s pánem.“
Obr vstal a odešel, když obr zmizel, vstala jsem a šla ke dveřím,kde stál Ohyn. Vrhla jsem se Ohynovi do náruče a pevně ho objala. Po tak dlouhé době! Tiskla jsem se k němu a v očích mě pálily slzy.
Hlasité předčítání
