Ohyn mě ale po chvíli jemně, ale důrazně odstrčil. Jeho hlas byl chladný a napjatý:
„Prosím… raději se vrať na své místo. Nechceš přece, aby se na tebe pán zlobil.“
Než jsem stačila cokoliv říct, vrátil se Ínemak.
„Půjdeme spolu do lesa,“ oznámil obr.
„Lovci sledovali stopy velkého stáda, ale prý jim zmizelo neznámo kam. Chtěl jsem je živé, ale ti neschopové je nejspíš vyplašili. Myslím, že se ti budou líbit, jestli je najdeme,jsou to vzácní,něco jako pakoně od Rohejše,párkrát už jsme je zahlédli,ale pokaždé se někam ztratili.“
4.Na procházce v Černém lese
Šli jsme Černým lesem. Byl stejně strašidelný jako tehdy, když mě do něj obr vzal poprvé. Temnota lesa byla hustá, vzduch chladný a vlhký, a větve stromů se zdály natahovací, jako by chtěly uchvátit vetřelce. Vzpomínala jsem na ten prvotní strach, který mě tehdy ochromil. Tentokrát jsem se nebála tolik – možná díky tomu, že šel s námi Ohyn.Šli jsme za obrem, drželi jsme se za ruce, jeho teplo bylo jiné než obrova chladná přítomnost.
Obr si toho všiml a jeho výraz potemněl. Prudce se zastavil,jeho hlas zněl mrazivě: „Ohyne, běž na obchůzku k jezeru,“ poručil mu naštvaně.
Ohyn přikývl a zmizel ve tmě. Když byl Ohyn pryč, obr se ke mně otočil s hrozivým pohledem. Ucukla jsem, ale než jsem stačila ustoupit, popadla mě jeho velká ruka a sevřela kolem krku.
„Ty se od Ohyna drž dál!“
Zavrčel: „Nebude se už nikdy opakovat to, co jsem tu s vámi dvěma musel zažít, rozumíš?“
Nemohla jsem odpovědět. Jeho stisk byl příliš pevný, až se mi zatmělo před očima. Konečně mě pustil – nebo spíš odstrčil. Zavrávorala jsem a dopadla na vlhkou lesní zem.Ínemak se na mě hrozivě šklebil a jeho hlas zněl drsně:
„Zkus mi utéct nebo zmizet a zavřu tě k Natovi do nepropustné truhly,“ pohrozil. Pak se nade mě naklonil a zblízka mi poručil: „Slibuj!“
Hrdlo mě bolelo, nemohla jsem ani pořádně mluvit, ale přikývla jsem. „Slibuju…“ vydechla jsem roztřeseně.
V houští zapraskaly větve. Ohyn se vrátil s hlášením: „Našel jsem stádo! Půjdu to říct lovcům!“
5.Mezi stádem v ohradě
Obr mě popadl do náruče, jako bych nic nevážila, a zmizel se mnou k jezeru. Bylo tam stádo zvláštních tvorů – velkých jako býci, s rohy a barevné srstí v podivném, lesklém prachu. Když se přiblížili lovci, zvířata se začala plašit, ale síť je zadržela.
Obr mě postavil na zem a s uspokojením to sledoval,pak prohlásil: „Jednoho ti věnuju,vyber si, který se ti líbí.“
Zarazila jsem se. „A na co mi bude?“Podívala jsem se na obra trochu udiveně a Ínemak se zasmál.
„Na co? No na jídlo! Ohyn ti ho může hned podříznout a udělá ti z něj pečeni, když nejíš syrové maso!“
Udělalo se mi špatně. Odvrátila jsem se.
„Nic takového bych nikdy nechtěla jíst!“
Obr i Ohyn se mi začali smát. Pak obr zvážněl.
„Je rozmlsaná,“ utrousil posměšně. „Kdyby byl z cukru, tak po něm skočí hned!“
Hlasité předčítání
