Vytřeštila jsem na obra oči a naštvaně řekla: ,,Nepřátelí se se mnou, tak ho nech být. Jestli mu kdy ublížíš, tak půjdu skočit do černé propasti a už se k tobě nikdy nevrátím!“
Obr mě nečekaně rychle chytil do náruče a zatvářil se nezvykle vyřízeně: ,,No, no! Tohle mi neříkej. Vidím, že ti na Rybákovi záleží. Tak abys věděla, chytím ho pro tebe! Sice nevím, co s tím Rybákem míníš, ale bude lepší, když ho budu mít pod dozorem! A zapomínáš na jednu důležitost! Co jsi mi slíbila? Když se přátelíš se mnou, nesmíš už s nikým jiným! Co tě to vůbec napadlo, spřátelit se s Rybákem! To jsi neměla!“
Zmizel se mnou do věže a mě vadilo to všechno, co mi říkal. Vyčetl mi, že jsem byla u Silvera, když vím, jak ho nesnáší. Zakázal mi to a já za ním přesto jdu! Tvářil se nazlobeně a pokračoval dál:
,,Neříkal jsem ti, abys nechodila do toho domu? Varoval jsem tě před zrádnými stíny a ty tam přesto musíš? Proč pořád děláš vše, o čem víš, že mě to bude vadit a že mě tím nazlobíš?“
Přemýšlela jsem, co na to odpovím. Ínemak se usadil se mnou v náručí do křesla u krbu a čekal, co mu k tomu řeknu. Když jsem se podívala zblízka do jeho temných nazlobených očí, tak mu v nich zajiskřilo. Zaklonil dozadu hlavu a přísně poručil: „Tak mluv, vysvětli mi to!“
Řekla jsem: ,,V tom domě je moje minulost a ta mě tam moc láká. Je tam ukryté tajemství, které potřebuju objevit. Žijí tam moji přátelé, i když už přáteli být nechtějí. Vím, že to tam pro mě ještě neskončilo a ty mi nemáš pořád co zakazovat! Když mě hodíš do černé propasti, může ti být přeci jedno, co se tam se mnou stane. Tam tvoje zákazy neplatí a už jsem ti říkala, abys netrval na svých nesmyslných rozhodnutích!“
Ínemak mě shodil na zem ze svého klínu a prudce vstal. Začal se nervózně procházet ode zdi ke zdi a přitom zadržoval vztek. Pak se na mě otočil:
,,Kdyby mi na tobě nezáleželo, tak tohle s tebou neřeším! Jen tě chci přimět, abys konečně pochopila, kde je tvé místo a podřídila se tomu! Proč se neustále se mnou chceš přít a chovat se tak vzdorovitě? Dostala ses mi do srdce, obsazuješ mi mou mysl a já, mocný obr, pán Temnoviště, najednou nevím, jak se s tím vypořádat! Tvoje přítomnost a moje snaha ti domluvit a vyřešit s tebou všechny neshody mezi námi mě zdá se oslabily víc než Silverovo žezlo!“
Šel padnout do své obří postele a já zmizela domů. Celý den jsem pak nemohla dostat obra z mysli. Nevím si s tím vším najednou rady. Asi je toho na mě už moc. Padla jsem večer na gauč, vyřízená asi tak stejně jako obr v tom snu.
Obr je nemocný!
Ínemak už netrval na tom, abych se omluvila, ale stále jsem cítila, že ve skrytu duše očekává, že mu padnu k nohám a odprosím ho. Když se tak nestalo, jeho pohled ztvrdl a v hlase zaznělo zklamání:
Hlasité předčítání
