Nemohla jsem s obra spustit oči, sledovala jsem, jak se postupně ta záře ztrácí a on zase temní a začal ztěžka dýchat, padla na mě najednou tak velká únava,že jsem se zhroutila k obrovi a zaspala u něho…
Probral mě obrův upřený pohled s těsné blízkosti! Řekl mi:,,Bude lepší,když se nějaký čas neuvidíme, ale nemysli si, že ti dovolím odejít k Silverovi!“
Vyzvedl mě do náruče a zmizel se mnou k železnému mostu pod kterým hoří oheň, nebo je to spíš taková ohnivá řeka do které se vždycky chodí obnovovat Ohyn, obr se mnou v náručí dupal přes ten dlouhý, železný most,v půli mostu se drží hustá mlha i kouř dohromady a tady začíná brána zapomnění, je to taková černá skála a tam se prochází bránou zapomnění a on tama se mnou prošel, vím, že tudy už několikrát na začátku se mnou prolétával Ohyn, abych zapomněla a nepamatovala si na sny, ale nevím proč jsem si na ty sny po čase vzpomněla, teda aspoň na některý, určitě si taky nemůžu pamatovat všechny tak přesně, jenom mlhavě, protože to za branou mlží úplně do hlavy se dostane mlha a kouř a pak by měl každý kdo tudy projde zapomenout! Obr mě přes ní přenesl.
„Tudy už jsi několikrát prošla,“ prohodil obr, aniž by se zastavil. „A vždycky jsi zapomněla. Tentokrát to bude jiné.“ Zatajil se mi dech. Mlžná brána byla těžká a tísnivá. Když jsme prošli, svět kolem se rozmazal. Hlava se mi zamotala a cítila jsem, jak se mlha dere do mé mysli, snaží se vše zahalit.
Za branou vedla cesta, která byla rozblácená a nehostinná. Na jedné straně se tyčily temné skály, na druhé bublaly černé močály. Bylo to místo, kde vzduch těžkl a každým krokem se zdál svět temnější. Cesta nás zavedla k černé propasti, ze které stoupal chlad, až mě zamrazilo.
Obr zastavil. „Víš, kdo jsi?“ zeptal se mě. Nevěděla jsem, co odpovědět. „Nemůžu si vzpomenout,“ zašeptala jsem. „Snad mi to připomeneš?“ Pohlédl na mě a naklonil se blíž. „Snad bys měla sama najít odpovědi.“ Jeho hlas byl hluboký a nezvratný:,,Tohle je černá propast do ztracených časů, i cest, tak uvidíš, kam až tě tvoje zvědavost, co je na dně černé propasti zavede, třeba mi to někdy povyprávíš!“
Pak mě chytil za ramena, přitáhl k propasti!,,Tady se naše cesty na čas rozdělí!“ Snažila jsem se ho držet, ale odtrhl mé ruce od svého pláště. „Dole najdeš snad odpovědi, které hledáš,“ řekl tiše. „Možná tam zmoudříš. A možná ke mně najdeš znovu cestu a můžeme začít od znovu a líp..“
Než jsem mohla něco namítnout, pustil mě. Křičela jsem, jak jsem padala dolů, a propast mě pohltila.
Hlasité předčítání
