Dnes jednoznačně sukni. Ba ne, rovnou šaty. Žádné kalhoty. Něco skutečně ženského. Něco, co zřetelně vyjádří, kým skutečně jsem. A především, jaká skutečně jsem. Ale kterou vybrat? Kterou jen vybrat? Ale ne, ta je moc tmavá. Tahle je snad dokonce špinavá. Z toho kousku oblečení musí přímo zářit ženskost, jemnost, cit a empatie. Prostě takové ty ryze ženské vlastnosti. Tak kde jen jsi? Musím přece něco takového mít. Necítím se tak poprvé. Už jsem ho určitě někdy nutně potřebovala. Vždyť to běží pořád dokola. Tady jsi! Jak to, že jsi se skrývala tak vzadu? Zdá se mi to jako včera, co jsem tě měla posledně na sobě. Tak ano, to je přesně ono. Dnes jsem přesně taková. A mohu vyrazit. Vše je dokonalé.
Žena vykročí do dalšího běžného dne. Dveře od výtahu jí podrží pohledný muž od vedle. Ona se na něj se sklopenýma očima zazubí. Tramvaj je plná. Počká na další. Nesnaží se prodrat dovnitř. Mnohokrát se nechá předběhnout. Chtěla by to také umět. nakonec dorazí do kanceláře. Svědomitě vykonává svou práci. Mezi kolegy je oblíbená. Vždy se spolehlivě podvolí rozhodnutí druhých. Svůj názor nesvede prosadit. Ideální spolupracovnice a podřízená. Nedělá potíže. Také by to vše chtěla umět. Dříve se o to pokoušela. Dnes už ale ne. Nemá to smysl. Prostě plyne dál. Den za dnem. A ostatní to ví. Znají ji. A takovou ji chtějí a mají rádi. Je se svou rolí smířená. Taková je a nic s tím už nenadělá.
A tak se omlouvá. Mnohem častěji, nežli je třeba. Častěji, než je nutné či dokonce slušné. Neustále a za cokoli. Za sebemenší drobnost. Kde je její sebeúcta, ptají se lidé. I oni si už všímají. Je jim hanba. Je jim trapně. Už i za ni samotnou. Když jí cokoliv naznačí, rozpláče se, a tak nezbyde, nežli ji utěšovat. Pak se cítí dobře. Získala jejich přízeň. Ale za jakou cenu?
Vždyť všechno dělám správně! Oblékám se tak, aby bylo všem na první pohled jasné, že jsem slabá, nesamostatná žena, která nepotřebuje nic jiného, než ochránit. Toužím, aby na mě ostatní brali ohledy pro mou neschopnost. Omlouvali mé nejdrobnější prohřešky. Jedině tak dosáhnu jejich přízně, jejich náklonnosti a přátelství. Jen tehdy, když obětuji něco důležitého.
Kupříkladu svou sebeúctu. Ostatní to musí ocenit. Jistě to nebudou považovat za slabost. Kdepak! Vždyť mi všichni rozumí. Vědí, proč se tak chovám. Jinak by mi to už dávno dali rázně najevo. Hrají se mnou tu hru a já ji hraji s nimi. Jiným způsobem se dobré mezilidské vztahy nedají udržovat. Jen tak, že se vzdáte něčeho důležitého. Slevíte na sobě i na druhých. A já to dělám setsakra dobře. To je dospělost. Je to tak. Jsem oblíbená. Jsem silná ve své slabosti. A slabá ve své síle.
Šaty již dávno visí zpět ve skříni. Začíná se na ně jemně prášit. A jí letí hlavou marné a bezcílné úvahy o výhře a prohře. Je si však jimi nadmíru jistá. Takový je její život. Jiný dnes žít nesvede. Snad jindy. Odvahy se jí k tomu však zatím nedostává. Ano. Odvaha, síla, sebevědomí. Nic podobného nezná. Je přece jen žena. Žena se s takovými vlastnostmi nerodí. Je nesamostatná, závislá, nerozhodná, neprůbojná, vždy jen z druhé řady sleduje, co udělají druzí, kam ji zavedou. Je poslušná. Není muž. Kéž by jím tak byla. Opravdovým, silným, vůdčím mužem. Přesně takovým, jakým je třeba být. S vlastnostmi, jaké právě jí tolik chybí. Vše by pak bylo jiné. Ale co naplat. A ukolébána spokojenou bezmocí, kterou sama sobě vštípila, usíná.
Jsem tak slabá. Jak moc toho obětuji. Snad až příliš. Mám to celé zapotřebí? Vždyť jde jen o divadlo. Takhle opravdu vypadají dobré vztahy mezi lidmi? A já tolik toužím po něčem opravdovém. Třeba malém, nepatrném, ale skutečném. Bez přetvářek a ponižování. Aspoň několik pravých přátel. Mám k tomu ale odvahu? A třeba jen nepatrnou špetku sebevědomí? Kéž bych jen v sobě nalezla tolik sil. Kéž by.
■ ■ ■
Hlasité předčítání
