“Na pivo? No jasně!” křikne mladík v tramvaji nadšeně do telefonu, “ale jen na jedno, zítra mám hodně práce. Musím dozdít ten taras. To víš, nikdo jiný to za mě neudělá. Tak teda v šest,” domluví a usadí se na volnou sedačku. Má radost. Sice chtěl být večer doma a poslouchat hudbu a jinak nedělat celkem nic, ale už dlouho kamarády neviděl. Spokojeně se sám pro sebe usměje a jak se rozhlédne kolem, věnuje ten úsměv i ostatním. Je to fajn život. Chvíli ještě v tom svém štěstí setrvá, pak sáhne do brašny pro rozečtený román, nalistuje a už pro něj nikdo a nic neexistuje.
Večer se kvapem blíží, a proto nebude ztrácet čas zbytečnostmi. Je přece připraven. Na sobě obnošené džíny a mikinu, co jiného by si měl dnes obléknout? Sice se už řadu dní neholil, ale co na tom. Alespoň si zběžně otře skla v širokých černých obroučkách. Už přes ně opravdu jen stěží bylo vidět. Muzika počká na zítřek. Neuteče mu. Kamarádi jsou tu teď. Nesmí to ale přehnat s pitím. Zítra přece musí navštívit rodiče a navíc ji pozval na zítřejší večeři. Snad to všechno stihne. Musí. Důležité věci v životě se nemohou odbýt. Zkrátka se stihnout musí. A s úsměvem vyrazí vstříc přátelské společnosti.
„Tak kde jsi, člověče?“ vítají ho bujaře přátelé, jakmile vstoupí do hospody. Ten kratičký okamžik, než usedne mezi ne, když je vidí všechny pohromadě takřka v jednom obrazu, a když mu všichni věnují tu upřímnou, obyčejně kamarádskou pozornost, protože jim je drahý, ta chvíle je pro něj vždy nejcennější. Vychutnává ji tak dlouho, jak jen je možné. Ve dveřích ale nemůže stát věčně. Připojí se tedy k nim a už pozvedá půllitr piva na jejich zdraví. Není jich u stolu mnoho, ale všechny pojí vzácně pevné pouto. Netvrdím, že potrvá navěky, ale je z těch, jejichž ztráty litujeme nadosmrti. A tak jejich hovor neutichá a hospodský musí jejich hlouček čas od času mírnit, protože ostatní hosté mnohdy neslyší vlastní slova. I tam se cítí jako doma. Tam je mezi svými. Víc přátel nepotřebuje. K čemu jich spousta. Vždyť má ty pravé. Večer se zřejmě zase protáhne.
Do peřin padne dlouho po půlnoci. Nesmím zaspat, opakuje si stále dokola, jako by na tom závisel jeho život. Tak důležité to pro něj je. Snad by mu rodiče prominuli. Možná i ona, kdyby prospal celý den a nesplnil, co jí slíbil. Něco takového je však pro něj nepředstavitelné. Za co by pak stál? Ba ne, takhle se žít nesmí. Je třeba uvést, že takové věty si nemusel v mysli odříkávat. Byl jimi zcela prostoupen. Žil je tak samozřejmě, jako jiní dýchají. Přirozeně, upřímně a bez nadbytečného rozmyslu. Nesmím zaspat, mám toho tolik na práci. To vše je mi až příliš drahé, než abych si mohl dovolit je svou nezodpovědností zanedbat a zklamat. Není nic kromě mého malého světa. Malého, omezeného a plného pravé a upřímné srdečnosti. Nic, co by stálo za povšimnutí. Čemu bych hodlal obětovat své skromné síly. Už se za jeho hranice nepodívám. Ani jednou. Nemá to smysl.
Jen si nelži do kapsy. Nejsi zas tak hloupý, abys sám sebe dokonale obelhal. Je tam něco. Čeká tam celý svět. A ty mu nerozumíš a nikdy neporozumíš. Protože jsi se uzavřel na tomhle teplém místečku s kamarádíčky, kteří se sebou z pohodlnosti nebo neschopnosti provedli to samé. Jako ty. Takhle chceš žít? Hnít tady až do smrti? Jen si posluž. Zavři oči a předstírej, že to není pravda. Třeba ale máš ještě šanci to celé zvrátit. Zachránit ze života, co jen se ještě dá. Je to jen na tobě. Tak už vyndej hlavu z písku. Copak ti tenhle malý svět stačí? Hlavu vzhůru a směle, bez ohledu na své nízké okolí, otevři svůj naditý šatník. Pro nadcházející dny přichází v úvahu jen jediná možnost a ty už dobře víš, jakou zvolit. Vždyť už jsi to dělal tolikrát.
■ ■ ■
Hlasité předčítání
