Když jsem se mezi nimi objevil, na hřbitovní zdi bylo plno. Byl jsem slepý. Jako když se narodí pes. Musel jsem si nejprve důkladně promnout oči. Náhlá změna, při níž se původní silné světlo vyplňující nemocniční pokoj propadlo ve zdejší šero, kterému bylo třeba si chvíli přivyknout, mě na okamžik zbavila zraku. Sluch mi přesto sloužil skvěle. Zdálo se, že dokonce lépe než dříve. Hlasy kolem mě se prolínaly jeden druhým, většinou však jen šeptem. Zdálo se, jako bych mezi těmi tichými promluvami zaslechl občasné sténání a pláč. Záchvěvy narušující onen šum kolem mě zachytil jsem jen zřídka a v těch prvních minutách jsem si vlastně ani nebyl jistý, zda byly skutečné a nešlo jen dočasné pominutí smyslů. Protože povězme si to narovinu, člověk neumírá každý den.
Konečně jsem přizpůsobil svůj zrak okolnímu šeru a mohl se rozhlédnout. Na oprýskané cihlové zdi, která ohraničovala nekonečně rozlehlý hřbitov, seděl těsně vedle sebe bezpočet postav. Některé v nočních košilích, jiní v nemocničním úboru, další v civilu. Prostě tak, jak se odebrali na onen svět. Rozmlouvali spolu, jiní mlčeli a dívali se kamsi před sebe, další v rozčilení dramaticky gestikulovali a několik, i když jich nebylo mnoho, propadlo v neustávající pláč. Po chvíli jsem se rozkoukal ještě lépe a tu jsem postřehl, že čas od času některý z nebožtíků zmizel. Prostě se začal rozplývat, až zmizel docela. Jako by na zdi nikdy neseděl. A zase; jedni se v té chvíli rozkřičeli ještě hlasitěji, další se uklidnili nebo ve svém zoufalství dál nezadržitelně plakali.
Pozoroval jsem ty výjevy, protože kromě nich nebylo na tom místě nic jiného k vidění. Vše ostatní se tam totiž stále opakovalo. Aspoň to tak vypadalo. Jeden zmizel, další se objevil a tak pořád dokola. Kdoví jak rychle běžel čas. Šero bylo stále stejné a za zdí se valila oblaka mlhy. Uvnitř hřbitova se na prach rozpadaly a z trávníku zas vyrůstaly nové a nové hroby. Jediné, co se zde tedy zatím dalo dělat, bylo sledovat ostatní. Ale i jejich chování působilo po chvilce pozorování jako opakující se přehlídka různých projevů chování. Pochopil jsem, že takto se jen těžko dozvím, co se tu děje. Po mé levici seděl muž ve středních letech oblečený jen v pyžamu, na nohou měl trepky a na hlavě ani vlas. Působil velmi klidně a vyrovnaně. Jako by s nepřítomným výrazem ve tváři o něčem velmi hluboce přemýšlel.
“Už jste tady dlouho?” začal jsem opatrně.
“Ani nevím. Čas tady běží zvláštním tempem. Mám dojem, jako bych přišel před chvilkou. Ale kdoví,” odpověděl plešatý muž nejasně.
“Já jsem tu jen krátce. Asi. Lámu si hlavu, o co tu vlastně jde,” požádal jsem jej nepřímo o pomoc.
“Co by? Umřeli jsme. To je snad jasné. A teď jsme tu. Ať už je to kdekoliv, jsme tu. Nerozplynuli jsme se. Nezmizeli jsme. A to je přece dobré. To je, v co jsme doufali. Nebo snad ne?” odvětil s překvapivým nadšením kolega nebožtík.
Nemohu říci, že by mě svou odpovědí překvapil. Ani mi neodhalil žádnou tajemnou skutečnost. Bylo mi jasné, že jsem po smrti. Už jsem se dobře rozpomněl na poslední chvilky života a jak a na co jsem umřel. V nesmrtelnost duše jsem nikdy nedoufal, a tak vše, co se se mnou dělo, bylo jen příjemné překvapení. A když už k tomu došlo, chtěl jsem vědět, co bude dál. Jako by ta skutečnost, že jsem tu, sama o sobě nestačila. Předpokládal jsem, že víc informací o ostatních umrlcích na zdi mi tu záhadu osvětlí.
Nezbývalo tedy, než se ptát dál, aniž bych tušil, zda mi ten mrtvý muž může nabídnout odpovědi.
“A co všichni ti lidé kolem? Proč támhleten pláče a tenhle se směje? Dívejte, tamta žena je naprosto klidná a ta vedle ní jako by si pro sebe něco mumlala?”
“To víte, každý reaguje jinak. Musíte uznat, že zážitek, kterého se nám tu dostává, je vskutku neobvyklý, přestože jej někteří očekávají a jiní s ním naopak vůbec nepočítají. Rozuzlení je ale nakonec pro všechny velmi překvapivé. Nezbyde pak příliš možností, jak zareagovat. Ale každý si vybere svou cestu podle vlastní nátury. A možná si ji už dávno vybral. Jen počkejte. Uvidíte sám. Na sobě,” pronesl holohlavý muž dlouze, zatímco mu do trávy z nohy sklouzl jeden pantofel. Nijak se tím dál nezabýval a znovu se pohroužil do soustředěného rozjímání, v němž spočíval, než jsem jej vyrušil.
Ne že bych snad alespoň na část jeho odpovědi nepřišel sám, ale způsob, jak svou řeč uzavřel, mě přece jen zarazil. Naše duše tedy nezemřela. Budeme žít věčně. Strávit věčnost na hřbitovní zdi sice neznělo právě lákavě, ale co už. Mohli jsme dopadnout hůř. A tak se stalo, že jsem v uspokojení z běhu věcí zcela zapomněl na klíčovou otázku: Co se to k čertu dělo s těmi nebožtíky, kteří ze zdi pozvolna nebo rázem mizeli? Proč se to dělo? Cítil jsem, že to tajemství nějak souvisí se závěrem kolegovy mlhavé odpovědí.
—
A zatímco spolu oba zesnulí rozmlouvali, svět, který opustili, jim pečlivě měřil čas jejich pobytu na nekonečné hřbitovní zdi. Jen někteří z těch šťastnějších nebožtíků směli spatřit ty okamžiky, kdy se tak dělo. Ve vzpomínkách se pak sami stávali jejich součástí. Coby živý však kdysi měl v rukou jejich budoucí běh každý z nich. Snad kdyby se včas dověděli, jak mnoho mohou sami ovlivnit, jednali by tehdy zcela jinak. Ale co se dá nyní dělat? Bylo rozdáno. My už můžeme jen sledovat, co z jejich setby vzešlo. Staňme se na chvíli tichými diváky alespoň několika z těch plodů.
Dům. Zřejmě před přestavbou. Vše se vyklízí. Stavení musí být prázdné. Muž a žena, upocení a špinaví, postupují místnost po místnosti a za nimi zůstává jen prázdnota. Obývací pokoj už tvoří jen čtyři prázdné stěny, na nichž jen o poznání čistší čtverce a obdélníky na jinak zašlé malbě ještě smutně připomínají, kde že viselo těch pár obrazů a zarámovaných fotek. Co na nich bylo? Pár vchází do ložnice, která ještě na několik krátkých okamžiků přežívá v původní podobě. Žena přistupuje ke knihovně v rohu místnosti, zatímco muž zápasí s pelestmi staré manželské postele. Tu žena po chvilce vytáhne z knihovny několik starých, pečlivě vedených rodinných alb. Prohlížejí je. Nejdřív sama, poté společně s mužem. Kroutí hlavou. Dohadují se. Listují stránkami, z nichž k nim vzhlíží tváře, které neznají. Netrvá to dlouho. Pár nesmí ztrácet čas a alba proto letí na hromadu. A společně s dalším nepotřebným a nechtěným harampádím končí na skládce.
Opustíme teď tento zaměstnaný pár, protože naši pozornost zaujalo rodinné setkání odehrávající se v jiném čase a na jiném místě. Hodina pokročila a jazyky se rozvazují. Zábava pokročila a začíná se vzpomínat. Vzdálené tetičky a skoro již zapomenutí prabratranci zaplňují rodinný hovor. Jen o něm se nemluví. Skoro nikdy se o něm nemluví. A těm nejmladším, co už přece jen trochu odrostli, to vrtá hlavou stále víc. Proč jen se rodiče a ostatní ani slovem nezmíní o dědečkovi? Proč si na něj táta nevzpomene? To tajemství jim nedá spát. Nikdy dědečka nepoznali, neměli možnost vidět jedinou jeho fotku, ani na hřbitov za ním rodiče nezašli. Že by dnes a nyní byla vhodná příležitost? Musí to zkusit!
“Tati, a co se vlastně stalo s dědou? Byli jsme ještě malí, když umřel. Škoda, že jsme ho nepoznali,” špitl nesměle asi třináctiletý chlapec, když ostatní na okamžik ztichli, aby svlažili ustavičným hovorem unavené hlasivky.
Jako by uhodil hrom. Některým zaskočilo, jiní vytřeštěné zírali směrem k otci a čekali jeho reakci. Matka tušila, jak rázně rozhovor skončí, a tak se nenápadně přesunula blíže k synovi a dceři. Otec zrudl, s třesknutím odložil sklenici na stůl až její obsah vystříkl ven, a obořil se na vyděšené děti:
“Tak dost! O něm už nechci slyšet ani slovo! Neznám ho. Je pro mě nikdo. A tím samým bude i pro vás. Rozumíte?”
Dívka s chlapcem jen vystrašené přikývli, zatímco matka stočila rozhovor jiným směrem. Nikdo nespatřil slzy na jejich tvářích. Už se neodvážili na dědečka ptát. Měl být zapomenut. A přestože si mnohokrát slibovali, že až vyrostou, budou po něm pátrat na vlastní pěst, nikdy k tomu nakonec nedošlo. Otec mohl být spokojen. Jeho otec zmizel v nekonečné hlubině zapomnění. A z té se jen těžko hledá cesta zpět.
Co naplat, na rodinné sešlosti už není nic zajímavého k vidění, a tak se pojďme do třetice podívat ještě třeba támhle. No ano, do útrob panelového domu krčícího se uprostřed lesa panelového sídliště v řadě svých identických sourozenců. V bytě k nerozeznání od ostatních na krátko ostříhaná holčička právě narazila na poklad. Podlouhlá kniha v kožené vazbě. Je cítit staletími, ale ten pach je holčičce ještě cizí. Co je ale nejdůležitější: je obrázková! Plná fotek, doplněných drobnými malůvkami, a několika málo rukou vepsaných slov a větiček.
“Tati, pojď se podívat, co jsem našla,” křičí nadšeně.
“Víš, že tady jsou moje a maminčiny věci. Nemáš tady co hledat,” odvětí tatínek trochu podrážděně.
“Koukni tati, je tam spousta obrázků. Hele, nejsi náhodou tenhle chlapeček ty?” odpoví mu dcera bezelstně, aniž by tušila, že tak odvedla tatínkovu pozornost pryč od jeho malicherného vzteku.
“Jsem to já. A víš, kdo je ta paní, vedle mě? To je přece moje babička, jak ti o ní vyprávím. Takže je to tvoje prababička,” vysvětluje tatínek téměř s dojetím.
“Aha. To je ta babička, co se smála v kině při strašidelných filmech?” zeptala se holčička zvědavě.
“Přesně tak,” odpověděl tatínek pyšně. Jeho snaha nenechat obraz milované babičky vyblednout, zjevně nesla ovoce.
“A kdopak je takhle paní?” zeptala se holčička, když zabodla prst do obličeje usmívajícího se z fotografie o několik stránek dál.
“To už nevím. Myslím, že to byla nějaká vzdálená teta. Asi. Vzpomínám si, že moje maminka mi o ní vyprávěla. Ale také toho o ní už moc nevěděla. Ta paní prý neměla děti a žila sama,” lovil z paměti útržky vzpomínek. Moc se mu to nedařilo. Holčička se ale s odpovědí spokojila, a tak listovala albem dál.
A listovala a listovala, otázka střídala otázku a tatínek měl co dělat, aby jí byl schopen alespoň některé zodpovědět. Věděl, jak moc je to důležité, a tak se snažil, co jen mu paměť stačila. O to víc se holčička ptala. Pak došli na poslední stránku a album zavřeli. Holčička si šla hrát. Měla toho tolik na práci. K tatínkově překvapení však nevrátila album na původní místo. Vzala je do obou rukou a jako svátost odnesla pokoje, kde album uložila v knihovně mezi své nejoblíbenější knížky. Tatínek se nezmohl na slovo. A proč by taky něco namítal? Vždyť neměl proti ani to nejmenší.
—
“Takže nebudeme žít věčně?” zeptal jsem se. V hlavě se mi stačilo rozležet, co jsem právě vyslechl, ale já přesto odmítal tu skutečnost přijmout.
“Je to přesně tak,” odvětil rázně nebožtík bez pantoflu, “kdo by chtěl žít věčně? Zvlášť tady na zdi. Ale nesete to vcelku s klidem, pane kolego. Odhadl jsem vás dobře. Snad vám to vydrží. Toho pohledu už se ale asi nedočkám. Neudělal jsem zřejmě dost pro svůj odkaz. Ale kdo ano, že?”
A mezitím co mi napůl bosý nebožtík pomáhal pochopit, co že se to kolem vlastně odehrává, zmizel ze zdi, tu v míru, jindy vyděšený, bezpočet kolem sedících umrlců. Sledoval jsem je nejprve nezúčastněně. Jen jako tichý svědek. Jak ale soused postupoval ve svém výkladu, cítil jsem s nimi stále hlubší spříznění, když jsem si uvědomil, že i mě čeká jejich osud. A že i já sám jsem si vyměřil dobu, po kterou budu moct na zdi posedět. Náš čas zvolna uplývá a pak nás už nikdo nikdy nespatří. Dokud ale sedíme na zdi, možné je leccos.
Dřív než pak jeden po druhém zmizeli, měli stejně jako já dostatek času odhalit tajemství tohoto místa. Přijmout, že délku svého posmrtného života si určili sami ještě na světě, však svedli jen někteří. Ne každý byl ale vinen. Co měla dělat kupříkladu vzdálená teta, která neměla nikoho blízkého, jenž by na ni vzpomínal? Smířeně pak spočívala na vrcholku zdi a s úlevou zmizela tak rychle, jak se tu objevila.
To jiní si vysloužili delší pobyt. Nelze však říct, že to vždy bylo jen proto, že se do paměti svých pozůstalých zapsali výhradně světlým písmem. I na hříšníky se vzpomíná, byť ne v dobrém. Takoví se pak na zdi domýšlivě usmívali až do posledního okamžiku. Další zas byli zapomenuti záměrně. Ti se jen neklidně kývali na zdi a dumali, co provedli zlého a co že měli provést jinak nebo vůbec. Jiní, na které se vzpomínalo v dobrém, ale ne tak silně, aby zde mohli pobýt o něco déle, plakali a marně se vztekali, že ve svých dětech a vnoučatech nevzbudili snad o něco pevnější cit, který by je k nim vázal. A tak si už jen tiše zoufali, když pochopili, jak krátký posmrtný život si svým dílem přichystali.
A ti, kteří na své prarodiče a rodiče nepřestali vzpomínat, chtěli se i se svými dětmi a vnoučaty podělit o svou lásku k těm, které jejich potomci nikdy nemohli poznat. Když pak zemřeli, dlouho vysedávali na hřbitovní zdi, zatímco nebožtíci kolem nich přicházeli a odcházeli. Nevnímali však nic, co se kolem nich dělo. Právě jim bylo nejštědřeji dovoleno užít daru, který jim byl na tom ponurém místě dán. Ožívali ve vzpomínkách svých blízkých a směli tak znovu prožít alespoň něco ze svého života. Věděli, že nakonec budou zapomenuti, ale k čemu je nesmrtelnost, když na vás budou vzpomínat jen ti, které neznáte? Není jiná nesmrtelnost, než v paměti smrtelníků, kteří nás milují.
A tak jsem seděl a uvažoval, a aniž bych se k tomu sám nutil, mé myšlenky sklouzly k těm, co jsem na světě zanechal. Snad na mě vzpomínají. A snad si tu ještě chvíli pobudu. Snad jsem žil dobrý život. Hodný vyprávění. Umrlci kolem mě mizeli, nakonec i můj soused s jedním pantoflem a holou hlavou. Mizel pomalu a ještě než se rozplynul, řekl několik slov, kterým jsem nerozuměl. Na jeho tváři se objevila slza. Možná jej přemohla lítost. Já už jej ale nevnímal. Z mého podvědomí se vynořila představa, která mou pozornost plně zaujala.
Jsem obrazem na fotografii. Zoufale zírám do temnoty uzavřeného alba. Prosím, aby ho někdo otevřel. Nikdo ale nejde. Už dlouho nikdo nepřišel. A kdoví, jestli přijde. Tehdy jsem se smířil. A moje tělo na zdi se začalo kvapem rozplývat.
Hlasité předčítání
