Vodní hladina
Pohled na vodní hladinu přehrady, která se klidně prostírá od břehu ke břehu, vzbuzuje u náhodných návštěvníků neopodstatněné nadšení a z toho vzápětí plynoucí závist, že my, kteří ten pohled denně takříkajíc konzumujeme, máme to štěstí, že zde žijeme. Ale realita je jiná. Každý, kdo zde žije, ví, že lesknoucí se klidná hladina je jen dočasný stav. Nemůžeme nic hodnotit jen podle povrchu věci. Musí se vzít v úvahu i hloubka. A to pak jsme už pod povrchem věci, i když ještě ne zcela u dna. Je tedy stav věcí na hladině a stav věcí pod hladinou. O tom však s náhodným návštěvníkem nemá smysl mluvit, tomuto tématu on nerozumí, neboť je zcela a beze zbytku zaujatý vjemem, který mu brání podívat se pod povrch, do větší hloubky, vidí jen tu nádheru klidné vodní plochy. Ta v jeho případě rozhoduje za něj, protože je jí unešen. Přiznejme, že i my bychom jí byli unešení, kdybychom ji v té nádheře a rozlehlosti uviděli poprvé. My ji však vídáme každý den a máme to štěstí, že o ní můžeme pojednat jako o realitě, bez zkreslujícího prvního dojmu. Když se nám něco jeví, obvykle to tak není.
Taková je naše zkušenost s realitou.
Realita není jednotná.
Vybírá si a vysílá první dojmy ke každému jinak. Někdo vidí hned břeh, jiný bezcílně bloumá pohledem po široké vodní ploše, jiný zas slyší, jak vlnky šplouchají o skalnatý břeh, někdo obhlédne všechno naráz: břeh i hladinu. To podle toho, jak si vodní hladina, jako prvek určující, usmyslela. Nepleťme se, lidský faktor je tu jen receptor s individuálně zabarveným rozsahem. Určující je vodní hladina, ta vysílá signály, které se pak v různých lidských receptorech, jak my říkáme, v obdivovatelích, kterými jsou naši dobře známí náhodní návštěvníci, různě vykládá. S námi už hladina komunikuje jinak. Ví, že tu s ní žijeme všední upoutaný život, že jsme tak trochu už její součástí. Domnívám se, že je tomu tak proto, že víme o jejích hlubinách. My se o první dojem, který na nás dělá, nestaráme, my se hned o realitu zajímáme. My se nekocháme pohledem, my hledáme. A to je činnost, která má kořeny hluboko v nás. Nikoliv tedy v dojmu, který k nám vodní hladina vysílá.
Tak třeba u břehu, který mírným spádem klesá do větší hloubky, rejdí hejna rybiček, míhají se jako stínky, jsou to taková pohyblivá smítka vodní, zčeří hladinu, když zmateně prchají vylekána dravou rybou. Když je zahlédneme, jsou už zpravidla na útěku před námi. Je to jen okamžik, jen první malý krůček k pravdě, jen milimetr na ploše několika čtverečních kilometrů. Ale takto kdybychom každý drobný jev zkoumali a pokračovali, nikdy bychom nedospěli do cíle, protože čím více a hlouběji jdeme, tím více žasneme. A žasnout neznamená nic jiného než zírat jako ti náhodní návštěvníci. Takže my musíme jít stále vpřed, nežasnout, ale na každém kroku odhalovat souvislosti. Co je s čím? Kdo je s kým? Hejna malých rybek jsou potravou dravých ryb. Ty ovšem žijí v hloubkách a jen kvůli lovu se odvažují doplout až k pobřežním mělčinám. Někdy máme to štěstí, že je zahlédneme jako torpédo, dlouhý temný stín, který se při břehu mihne, uloví rybku a silným záběrem ocasní ploutve plácne do vody. Ozve se šplouchnutí. Je to jen mžik, kdy se hejno rybek rozprchne jako prskavka a dravá ryba už zmizela, pluje zase blíž k hlubinám. Pro náhodného návštěvníka šplouchnutí znamená, že tam něco je, pro nás, kteří víc chodíme a přemýšlíme, to znamená, že tam už nic není. To, co skutečně existuje od věků do věků, je věčná pravda, ta leží v největší světové hloubce až u samého dna. Je opravdu malá šance, že se tam někdy někdo dostane. Rozhodně ne žádný z badatelů, kteří zkoumají jen hloubku, měří ji v metrech od klidné vodní hladiny po samé dno. Ti neobjeví ničeho. Kdyby tvrdili, že něco zahlédli, či že viděli, nevěřte jim, oni tu hloubku jen měřili. Kdežto my s přírodou hluboce spjatí, my zkoumáme, my přemýšlíme a na základě dílčích pozorování, která dáváme do správných souvislostí, postupujeme stále vpřed. Zafouká vítr a zčeří vodní hladinu, přijde jaro a rychlé tání přinese záplavu a dravý proud pod hladinou se žene do kotliny, kde je voda jako v hluboké míse stojatější, klidnější a rozumnější. Tak ani v tomto místě, které jsme si zvolili za realitu svého života, nemusíme dojít až k samé podstatě pravdy, k tomu malinkému zrníčku, protože ta pravda nejhlubší je třeba stovky a stovky kilometrů od nás někde v nejhlubších hlubinách oceánu. Je sice se všemi toky světa propojená, protože vodní síť spolu s oceány tvoří jeden gigantický celek, ale to je tak asi všechno, co se o té nejhlubší pravdě dá říct. Popírat ji, to taky nemá smysl. Jediné, co může mít nějaký smysl, je to, že si ji zvolíme za svůj cíl. Malinkou tečku někde na konci vesmíru. Rozumíte? Čím víc se k ní přibližujete, tím víc se vám zvětšuje. V našem případě nic. Ledaže by neplatil princip vzdálenosti a na jeho základě přibližování a zvětšování, nýbrž princip jiný, princip myšlenkového pronikání. Bez ohledu na vzdálenost. Jinak na takové přibližování jeden kratičký lidský život nestačí, ten ji přiblíží o milimetr. Na přibližování nestačí ani milion milionů lidských životů, protože ta vzdálenost je pro nás nepředstavitelná. Máme pro tuto příležitost vybudovány pravdy náhradní, tak zvané zástupné. Ty zastupují tu nejhlubší pravdu ve velmi malinkých, omezených souvislostech. V lidských rozměrech. V kategoriích nám srozumitelných. Třeba jaro léto podzim zima. Změna počasí a jeho přímý vliv na přírodu. Pohyb vodní hladiny. V zimě led, na jaře tání, v létě déšť, krupobití a vlnobití, na podzim labutě a spadané listí. A v každou roční dobu náhodní návštěvníci, obdivovatelé.
„Náhodný návštěvníku!“ zavoláme na muže bloumajícího a už hodně dlouho se potloukajícího po břehu.
Když se otočí za hlasem, zamáváme.
„Tady jsme!“ oznámíme a pohybem paže jej přivoláme.
Jde nejistě, rozhlíží se, neví, co uděláme, zdá se mu, že se něco děje, že tomu nerozumí. Cizí člověk, náhodné setkání, seznámení.
Ukáže se, že je to rybář a chodí lovit. Nahazuje do hloubky někdy až pěti metrů. Obhlíží vodu. Pozná už ze zkušenosti, kde se hejna ryb zdržují, odhadne, celkem správně podle proudu, kde je největší hloubka. Takový rozhovor ovšem má smysl. Je to něco jiného, než jsme si mysleli. Pravda tedy může být jinačí, než se zdá. Tento tady, muž podsaditý, zarostlý, sotva padesátiletý, prošedivělý a svým zjevem hřmotný, samorostlý, neobdivuje vodní hladinu, nýbrž prohledává rybnatá místa v hlubinách. Kdybychom si naši přehradu nakreslili v průřezu, visely by jeho háčky s návnadou asi tak uprostřed mezi hladinou a dnem.
„Co si o hloubce myslíte?“
„Že je zrádná. Támhle třeba,“ ukáže někam k protějšímu břehu, „se zdržuje štika, dravec, a támhle, ukáže jinam, možná sumec. Ryba velká jako hovado,“ oznámí a rozchechtá se. „Ta by vám mohla vyprávět!“ dodá, protože na mně poznal, že se zajímám o něco jiného než o velikost úlovku. Jde mi o souvislosti.
„Vy jste takovou rybu viděl?“
„Milej zlatej, já ji dokonce chytil,“ oznámí s jakousi hrdostí šťastného lovce. Dlouhé týdny trpělivě čekal, až ten životní úlovek, kapitální kus, konečně zabral. Hned začne prohledávat kapsy, jako kdyby ten úlovek měl při sobě. Ukáže se, že ho má na fotografii. Ukáže nám ji zblízka. Skutečně je potřebí se podívat hodně zblízka, protože černobílý snímek je špatně zaostřený a dlouhým nošením v kapse a zřejmě i častým chlubením značně již opotřebovaný. Vypadá jako stará fotografie z alba. Nicméně postava je zřetelná a při troše fantazie je to skutečně náš rybář, mladší a méně plešatý a taky hubenější, vedle něj visí úlovek zavěšený na nějakém háku, je tak velký jako rybář. Takže jsou vedle sebe, jeden stojí a druhý visí. Rybář a jeho kořist.
„Ryba v takovémhle stavu už by mi stěží mohla co vyprávět,“ namítnu.
„Ale mohla,“ míní rybář. „Jen se dobře podívejte,“ ukazuje ulomeným nehtem začerněného ukazováku na místo poblíž hlavy. „Tady! Vidíte ten šrám? Kde k němu asi tak přišla? A tady u tlamy, vidíte tu jizvu? Utržená z háčku. Dovedete si představit, jak statečně bojovala a kolik toho s rybářem po přehradě najezdila, než se mu utrhla?“ Přiznal jsem, že si nic takového představit nedovedu, ale rybář nedbal a pokračoval: „A to vám teda musím povědět, jak jsem ji lovil já!“ Ujistil jsem ho, že nemusí. Pro mě takové vylíčení zážitku, popis nějakého zápasu, představuje pouze jeden z mnoha příběhů, které osnovuje sám život. Za vydatné pomoci médií. Suplují ta média nedostatek životních příběhů. Dříve pohádkáři a nyní vypravěči příběhů, autoři seriálů, kteří šikovně proplétají osudy lidí, kombinují fakta s výmysly, prolínají minulost i budoucnost s přítomností a to všechno tak šikovně, že člověk kouká, poslouchá a nestačí se ani divit. Pak, když pochopí, že mu byl vražen další klín do hlavy, jen žasne. Nad svou vlastní hloupostí. „Mě nezajímají příběhy. Těch se dá odvyprávět!
„Ale tenhle skutečně stojí za to,“ míní rybář zklamaně. Dostal dostatečně jasně na srozuměnou, že tady se svým příběhem, beztak již zdramatizovaným, neuspěje. Ryba zabrala, bojovala, prohrála. Štěstí, náhoda, úlovek. A výsledek? Nezapomenutelný a neopakovatelný příběh. Blednoucí fotografie. K čemu to všechno?
„Povězte mi raději, co si myslíte o vodní hladině?“
„No co?“ řekne zklamaně. Je na něm vidět, že se ještě nesmířil s tím, že nemůže odvyprávět svůj příběh. „Hladina je hladina, plavou na ní kačeny.“
„Jo. A teď si představte, že hladina je váš život a vy v něm plavete. Vidíte všechno kolem sebe i nad sebou, ale pod vámi je hlubina, kde je uložena všechna pravda světa. I ta vaše. A vy ji chcete poznat. Co uděláte? Potopíte se? Ano, pak poznáte, že jste pod vodou, nic nevidíte, pohybujete rukama a nohama, protože se topíte. Tudy cesta nevede. Já to vidím tak, že neplavu na hladině, já vystoupím na břeh a pozoruji, přemýšlím a odhaluji. Ale to je můj život. Většina lidi takto nežije, většina lidí plave, každý den pohybuje rukama nohama s pocitem, že kdyby přestala, padne ke dnu a utone. A pokud se najde někdo, že by rád prozkoumal hlubiny a pořídí si výstroj, zjistí, že je tam jiný, tichý svět v příšeří a s podivnými rostlinami, plovoucími vodními živočichy, něco jako obrácená strana vnějšího světa nad hladinou. Rub téže mince. Ale to hlavní očima nevidí. Pravdu totiž nelze odhalit tak, že si na ni posvítíme. Že ji uvidíme. Absolutní poznání pravdy je klesnout ke dnu a utonout. Až když umřete, všecko se dovíte.“
„Já vám teda řeknu, že vy dovedete člověka doblbnout. Jakže to povídáte? K tomu, abych poznal, co je pravda, musím skočit do vody, utopit se a až budu mrtvej, pak pochopím, že to byla pravda?“ Popojde, že jako ode mne musí jít pryč, ale hned se obrátí a popuzeně pokračuje: „Co mi to bude platný? Když budu tuhej!“ Oči mu lezly navrch hlavy, jak byl pobouřen, že místo abych naslouchal jeho vyprávění, tlachám neuvěřitelné nesmysly.
„Však si to tak neberte,“ snažil jsem se jej uklidnit.
„Jakže neberte? Tak proč mi to říkáte?“
„Říkám vám to proto, abych vaši pozornost obrátil od pozorování hladiny k poznání,“ pokusil jsem se ospravedlnit.
„Jo, milej pane, ulovit takovouto rybu,“ poklepal při tom na fotografii, „to je něco! Ale to, co vy mi tady vykládáte, to je proti tomu nic.“ A opět mu došlo, že jsem mu nedovolil odvyprávět příběh a místo toho sám bohapustě tlachám o něčem, co se ani zdaleka nepodobá jeho životnímu příběhu, a to ho pobídlo. Rozhorlil se a vzrušenou gestikulací podtrhával každou větu, jako kdyby bušil do stolu: „Nic! Nic! To je proti tomu ještě míň než nic! To jsou voloviny! Nic než voloviny!“
Nerapluj, ty raple, pomyslel jsem si a řekl: „Však já vás k ničemu nenutím.“
„No ještě abyste mě k něčemu nutil!“ rozhodil rukama nad hlavou. A tím jaksi dosáhl vrcholu a v hlavě mu zase začalo reálně svítat, že nemá smysl se přít, když o nic nejde. „A proč vy se tady vlastně potloukáte?“ zeptal se najednou.
„Můj život…“
„Mě nezajímá váš život, mě zajímá jen to, co vidím, co slyším, nač si můžu šáhnout, co můžu ochutnat, co se dá očichat, to je všecko, co mě kolem a kolem zajímá. Ale vy, jak tak zjišťuju, se o toto vůbec nezajímáte. Co v tý hlavě pak máte?“
K jeho velkému úžasu jsem řekl: „Já se snažím uchopit celou reálnou skutečnost, což podle vašeho názoru je to všechno to, co vidíte, slyšíte, hmatáte, cítíte a chutnáte, a snažím se tu realitu uchopit tak, abych z ní vydobyl tu nejpodstatnější životní pravdu. Zrnko poznání, které se dá zasadit a rozkošatí se. Rozumíte?“
Oněměle kroutil hlavou. A najednou se jeho tvář rozjasnila: „A věříte, že vaše starosti bych chtěl mít.“
„K čemu by vám byly,“ namítl jsem ironicky. Ale takové nuance v mém chování mu unikaly, protože jeho vlastní nitro se bouřilo, kypělo a převalovalo se mu tam někde v těle jako podrážděná anakonda.
„S vama o rybách, jak vidím, nemá cenu.“
„Nahoďte a vylovte někde ze dna pravdu. To má cenu.“
Obrátil oči nahoru, povzdechl si, poněvadž co živ byl, nic takového ještě neslyšel. „A na jakou návnadu mi ta vaše pravda asi tak skočí? Nač zabere?“
„Položte správnou otázku a když budete trpělivý, možná přijde odpověď.“
„A jo, tak vy to teda myslíte tak. Že jako když nic nevím, tak se blbě ptám?“
„Ptát se blbě nebo chytře není tak důležité, důležitější je, že prahnete po poznání. Asi jako když prahnete po tom ulovit velkou rybu.“
„Vy mluvíte furt dokola,“ konstatoval.
Hovořit s ním dál ztrácelo jakýkoliv smysl, učinil jsem tedy jakési neurčité gesto, že končíme. Rozhlédl jsem se, jako kdybych tu na někoho čekal a on už jistě každou chvíli odněkud přijde. On okamžitě pochopil, co zamýšlím.
„Prošel jsem už dvakrát támhle od té zátoky, kde je proud při druhé straně u skal, až sem, kde je proud pomalý, protože přehrada je zde nejširší, neboť tady voda zaplavila celé hluboké údolí a jsou tady místa se stojatou hlubokou vodou a tam bych právě rád nahodil. Ale to vás nemůže zajímat. Avšak mě naproti tomu zajímá, proč se tu tak potloukáte? Před chvílí jsem se vás ptal a neodpověděl jste. Celou dobu, co obhlížím vodu, jen popocházíte a stále se jen kocháte pohledem na vodní hladinu. Co tady vlastně děláte, když, jak říkáte, ryby nelovíte?“
Co mu mám říct, abych uspokojil jeho zvídavost a nepodnítil jej k dalším otázkám? Ve snaze tedy odůvodnit svůj pobyt zde jsem řekl: „Já tady na někoho čekám.“
„A tak to jo. Na to vypadáte,“ dodal drze.
Jestliže jsem ale předtím považoval za obtížné jen tak odejít, teď jsem si to zhoršil tím, že tu čekám. Je potřebí, aby odešel on. Octl jsem se tak v jeho závislosti, on tu mohl čekat se mnou, jak dlouho se mu zachce a prozkoumat moji připravenost i v jiných věcech. Klást otázky, které jej zajímají. Že to nejsou ty, které zajímají mne, na tom mu nezáleželo.
„A vy tu bydlíte?“
„Žiji tady,“ odpověděl jsem neurčitě.
„Tady?“ podivil se a projevil snahu rozhlédnout se a najít kde, když tady na vyhlídce příjezdová cesta končí a není nikde vidět žádné stavení. „Ve skalách?“ zeptal se.
Neodpověděl jsem. Dál jsem jen očekával, že se zeptá, na koho tady čekám.
„Mně do toho vlastně nic není,“ prohlásil, jako by se přiznával, že překročil jistou hranici, za níž už přebývá jen moje soukromí.
„Je dneska krásný den,“ řekl jsem neutrálně a považoval tím náš hovor za skončený. Jsme náhodní známí, rozejdeme se tak, jak jsme se potkali. Rybář chvíli přemýšlel, zda je den skutečně tak krásný, jak říkám. Zdálo se, že i na to bude mít svůj názor, prozrazoval tím zároveň, že se ke každému mému slovu staví nedůvěřivě. Jak obtížná je se mnou řeč! Aby se skutečně dověděl pravdu, musí pokládat vždy další, doplňující otázky. „Na ryby špatně,“ řekl konečně. „Berou jen zřídka. A když nějaká zabere, tak veliká.“ Rozpřáhl paže, aby ukázal, jak velikou má na mysli.
„Vy jste nějakou chytil?“ zkusil jsem jen tak.
„Chytil,“ přisvědčil a zamyslel se. Uvažoval, zda už nadešla jeho chvíle. Zřejmě situaci zhodnotil, že chvíle ještě nenadešla, kvůli tomu se podíval i na hodinky. Začal mi tak dávat najevo, že ta chvíle ani nikdy nenadejde, a že to není on, kdo zdržuje, ale že já zdržuji jej. Nebýt mne, mohl už mít ve věci nahození dávno jasno. Nakonec mě snad obviní i z toho, že nic nechytil, pomyslel jsem si.
Mezitím co jsme tak hovořili, příroda nelenila. Projevovala se hlavně ptačími hlasy. Slyšel jsem odněkud poblíž druhého břehu pokřik rozzlobeného kačera, pak se nějaké hejno vran nahoře na hřebenu lesa zvedlo a za rozčileného mnohohlasého krákorání tam zmateně poletovalo, pak se sneslo do korun nějakých rozložitých listnatých stromů, aby vzápětí zase poplašeně vzlétlo. Jejich krákorání se rozléhalo po jezeře, celým údolím. Ptactvo rybáře ovšem nezajímalo, stejně tak včelstvo a rostlinstvo, co se týkalo jeho rybaření, to jej ovšem zajímalo prakticky všecko. Co jej bude zajímat za chvíli, to se zase bude týkat jen nějaké obživy. Žádné hledání pravdy. Mě ovšem souvislosti zajímají. Ryby ve vodách, ptactvo v oblacích, rybáři na březích.
Už odcházel, ale vrtalo mu to hlavou a ještě se vrátil. Co že jsem myslel tou pravdou? Ale konkrétně. On když nahodí, tak musí vědět, jestli na cejna nebo na dravce. A co já tím míním?
„To se nedá jen tak říct,“ řekl jsem.
„Aha!“ zvolal okamžitě a vítězoslavně zvedl prst. „Já si to hned myslel.“
„Podívejte se, pane,“ řekl jsem důrazně. „Filozofie je stará jako lidstvo samo. Co na tom, že já hledám svoji vlastní pravdu o životě? Bez ohledu na světové filozofické myšlení. Mně může být ukradené, co kdo vymyslel. Já sám si vymýšlím.“
„Však já vám to neberu.“
Když se takto podvolil, napadlo mne, že by hodně pomohlo, vzít jej s náznakem plného porozumění za paži a pomalounku si ho obrátit na stezku, která se z vyhlídky odděluje a značena turistickými značkami pokračuje po vrstevnici stále dál až k prvnímu mostu, a vést jej za neustálého mírného domlouvání k hlubšímu poznání. Je to přece jenom chlapík hřmotný, živočišností skrz naskrz prostoupený, k snídani kopa vajec, k večeři vuřty s cibulí, česnek, tlačenka, jelita, jitrnice, říhne si, odchrchlá a hlučně odplivne. S mírností, kterou do hlasu vkládám, mu domlouvavě řeknu:
„Podívejte se, pane, vy něco děláte…“
Nenechá mě domluvit a skočí mi do řeči: „Já? Já ne. Já teďka nic nedělám.“
„Vím,“ uklidňuji ho. Oči se mu rozšířily, dívá se na mě nedůvěřivě, jako kdyby se v něm vzpříčila otázka: co to z něj zase vyleze. „Něčím se živíte, děláte nějakou práci. A teď mi řekněte. Má ta vaše práce nějaký smysl?“
To už mu oči začaly nebezpečně lézt z důlků, vypadal teď, jak se lidově říká: jako prase po první ráně. Polkl a rozhlédl se, zda je skutečně tam, kde si myslí, že je. Když zjistil, že je stále na tom samém místě na vyhlídce, trochu ho to uklidnilo. Ale když se na mě podíval, zase znejistěl. Myslel si, že ho chci dostat do úzkých, abych mu tak dokázal, že je úplný blbec. Na to byl obzvlášť citlivý. „Vy se mě ptáte? Já vám teda odpovídám: Děte do háje! Vemte si pořádnou sekyru a skácejte strom! Roupy vás přejdou.“
Čekal jsem nejistou odpověď a bylo mi jasné, že se pokusí dostat mě na svoji platformu, kde je doma, a tam se mnou zacvičí. Ne že já jej přivedu k poznání, ale on mě k němu přivede! On žije, kdežto já se jen potloukám a vymýšlím si. On pracuje, kdežto já se vyloženě flákám.
„Roupy neroupy…, a vůbec nebydlím někde ve skalách, jak se vy domníváte. Vaše domněnky nejsou skutečně nic jiného než vaše domněnky. Jsou to konstrukce, které si vy sám sestavujete z povrchních dojmů, které mylně vydáváte za fakta. Tak na příklad uvádíte, že se flákám. Ale totéž by každý, kdo vidí vás, stejně jako jsem vás viděl já, mohl říct o vás. Že se flákáte. Bloumáte po břehu a obhlížíte vodu. Tomu říkáte práce? Jo?“
„Vy stále zamlžujete, o čem je řeč. Já vám tvrdím a budu tvrdit, že ulovit rybu je mnohem obtížnější než vymyslet, že někde na dně je pravda. No,“ plácl se do čela, „napadlo by někoho, že na dně něco takového leží?“
„Pravda v hlubinách je jen příměr pro hluboké a obtížné zkoumání,“ namítl jsem.
„To vůbec není jen tak,“ pokračoval zaujatě, „vy si myslíte, že to tam jen tak hodíte a ryba blbá hnedka připlave a skočí vám na to. Kdepak! Ani ťuk! K tomu musíte něco vědět, nasbírat zkušenosti, vypravit se k vodě v příhodný čas nahodit do správného místa, a hlavně stále trpělivě čekat. A ten úspěch přijít musí! Rozumíte mi?“
„Jakpak by ne!“ zvolal jsem, protože teď jsem mu skutečně rozuměl. Mířil stejně jako já do prázdna. Chodil, lovil, chytil. Má zážitek, může ukázat fotografii, může popsat, jak se to seběhlo. Dát to do souvislostí. A pak? Všechno se rozplyne do prázdna. Žijeme, chodíme, spíme, umřeme. Zůstávají věci, které nás připomínají, zůstávají fotografie, které blednou, zůstávají příhody, které se k nám vážou. Kámen, když padne do vody, udělá kola a klesá, padá volným pádem a za okamžik je u dna. Někdo jej vyzvedl z nějaké hromady nebo z prachu cesty, napřáhl se a hodil. Jsme vrženi do života a na vodní hladině se dělají kola. Je to jen okamžik v nekonečném bezbřehém moři času, v nekonečných prostorách vesmíru. Miliony milionů takových okamžiků. Miliony milionů světelných let. Světlo letí rychlostí tři sta tisíc kilometrů za vteřinu. Jaká vzdálenost je to za minutu, za hodinu, za den, za rok, za sto roků? To konce nemá. Je svět podvodní a vzduch, který dýcháme, svět náš vezdejší. A neuveď nás v pokušení. Je něco, co je nepoznatelné. Marnost nad marnost. Všechny řeky tečou do moře a moře se nepřeplní, všechny věci jsou tak únavné, že se to ani vypovědět nedá. Jsme jen malé částice věčného koloběhu.
A tak je to všechno i pravda. Anebo není?
Je dopsáno, notes zavíráme.
Odložíme pero.
Začíná svítat.
Vstaneme od stolu a otevřeme okno dokořán, plnými doušky vdechujeme svěží jarní vzduch od vody. Žijeme tu a otevírá se nám nádherný výhled na jezero. Vodní hladina je klidná, hladká a leskne se jako zrcadlo.
Hlasité předčítání
