Uháněli jsme úzkou silnicí, vinoucí se kolem pobřeží Finistère. Neodolal jsem a přerušil dlouhé mlčení: „Poněkud jsme se tím hledáním zmizelého klenotníka zdrželi. Naši přátelé se už asi nemohou dočkat. Po týdnu dovolené v téhle pustině pro ně budeme jediné povyražení…“
Houbeles zamyšleně žvýkal náustek vyhaslé dýmky a nezdálo se, že by měl náladu konverzovat.
„Počasí mi tak trochu připomíná naši starou dobrou Anglii. Docela se těším na šálek horkého čaje,“ nechtěl jsem se nechat odradit.
Žádná reakce.
„Nadějné vyhlídky na příjemný víkend mi ovšem kazí pomyšlení, že tam bude i ten protivný Meddlesome,“ nevzdával jsem se. „Jistě si vzpomínáte na jeho poslední návštěvu… Jak do všeho strkal nos… a ty jeho věčné rady! Proč prý nemáme místo pelargónií mečíky! A co že nás napadlo natřít okenice nazeleno, když dveře jsou hnědé… Do vás si přece také rýpl tou hloupou otázkou, proč jste v Případu starého mořského vlka nepoužil raději převlek námořníka?! V přestrojení za bezdomovce jste byl podle něj příliš nápadný! Měl jsem co dělat, abych s tím hulvátem nevyrazil dveře.“
Houbeles trochu zafuněl, ale neřekl nic. Opět zavládlo chmurné mlčení.
Náhle se z nepřehledné zatáčky přímo proti nám vyřítil tmavý kabriolet se zataženou střechou. Instinktivně jsem strhl volant k opačnému kraji vozovky a několik okamžiků zápasil, abych za kvílení pneumatik a skřípění brzd udržel vůz z dosahu skalisek a balvanů, lemujících mořský břeh.
„Viděl jste to?!“ zvolal jsem vzrušeně. „To už nemůže být náhoda! Jednou se to dá pochopit, ale tohle je už počtvrté! Začínám mít, Houbelesi, neodbytné podezření, že se někdo setsakramentsky snaží, abychom nedorazili živí a zdraví… Obávám se, že nás čeká nějaký mimořádný detektivní případ!“
Přítel se jen tajemně pousmál a oběma rukama si narovnal kostkovanou čepici, která mu při prudkém manévru sklouzla do čela.
Vyhoupli jsme se na planinu a před námi se otevřel čarokrásný výhled na šedomodrou vodní plochu a jasně zelené pastviny. Uprostřed nich se rozkládal selský dvůr, nad jehož střechami se přívětivě vinula šmouha dýmu z kuchyňského komína. Byli jsem u cíle. Opatrně jsem vjel otevřenými vraty a … strnul.
První, co jsme uviděli, byl hlouček gestikulujících osob, u jejichž nohou leželo v blátě a krvi nehybné tělo.
Houbeles vystřízlivěl ze svého zadumání jako mávnutím kouzelného proutku: „Honem, Voctoune, váš lékařský kufřík!“ Opět z něj byl ten rázný muž činu, jakého jsem vždy obdivoval. Vyskočili jsme z auta a několika rychlými kroky přistoupili ke vzrušené skupince. Tvořili ji oba přátelé, vášnivý nimrod Gardener a známý krajinář Robin, a s nimi naši hostitelé s dětmi. Za nimi ustrašeně vykukovaly dvě děvečky. Krátce jsme se přivítali chvatnými stisky rukou a já poklekl k ležícímu. Teprve po chvíli jsem v sinalém a krví zbroceném obličeji rozeznal tvář nepříjemného známého Meddlesoma. Lebku měl rozťatu jediným úderem sekery a jeho životní funkce už nebylo třeba zkoumat. Zranění bylo s životem zjevně neslučitelné. Houbeles mezitím došel ke stejnému závěru, neboť se obrátil po větru a začal si zapalovat dýmku. Z oblaku bělavého kouře pak přítomné vyzval, aby se neprodleně shromáždili v hostinské místnosti a sdělil, že se hned po ohledání místa činu dostavíme. Ještě požádal hospodyni, aby nám zatím připravila trochu horkého čaje s kapkou něčeho ostřejšího a pak oběma rukama dvakrát zdola nahoru mávl proti hloučku, jakoby vyháněl drůbež ze zahrádky.
Když jsme se krátce nato sešli v rozlehlé světnici a usrkli pár doušků omamného nápoje, vyzval Houbeles ke klidu a zvučně promluvil: „Drazí přátelé, neshledali jsme se za příliš radostných okolností, ale život už takto krutý bývá, obzvlášť jsem-li nablízku já (samozřejmě s mým nerozlučným druhem doktorem Voctounem). Ale k věci: Svým zmateným pobíháním jste na dvoře bohužel zničili všechny otisky stop, které by mohly beze vší pochybnosti usvědčit pachatele. Vedle oběti tak máme k dispozici jen vražedný nástroj a hromadu třísek kolem špalku. Jelikož je nepochybné, že se jedná o zločin v afektu a že viník sedí zde mezi námi…“
„Promiňte, příteli,“ přerušil jsem neomaleně slavného detektiva, „ale zřejmě zapomínáte na naše opakovaná střetnutí s protijedoucími auty. Pokud nám mělo být zabráněno v příjezdu na místo činu, pak musíme uvažovat o úkladné vraždě! Nelze také vyloučit, že právě v posledním voze odtud prchal skutečný pachatel…“
Houbeles se shovívavě usmál a trochu upil ze svého šálku. „Jako obvykle vám unikají důležité indicie a zásadní souvislosti, milý doktore. Mějte trochu strpení a vše společně objasníme.“ Pak se obrátil k ostatním: „Vzhledem k uvedeným okolnostem bude nutné, abych přítomným (ačkoli je mi to s ohledem na přátelské vztahy poněkud žinantní) položil pár otázek. Protože je však případ vcelku jasný, nebude nutné provádět výslech odděleně a tak můžeme společně strávit příjemnou odpolední hodinku v tomto vskutku útulném prostředí. Především mě zajímá, kdo objevil tělo?“ Hospodář nesměle zvedl unavenou paži.
„Jak k tomu došlo?“
Pan Douloureux začal něco říkat směsicí špatné angličtiny, mizerné francouzštiny a obdobně nesrozumitelné bretonštiny. Jeho dospělý syn Jean pohotově překládal: „Otec štípal třísky na zátop. Protože se mu udělalo nevolno, položil sekeru na špalek a zašel do kuchyně na skleničku. Když po chvíli znovu vyšel ven, uviděl pana Meddlesoma ležet v krvi. Nikdo jiný na dvoře nebyl (děvečky byly ve stáji; já odešel do ohrady k ovcím) a tak nás zavolal…“
„Vaše paní to může bezpochyby potvrdit,“ obrátil se Houbeles k hospodyni. Ta přikývla a dodala, že právě poklízela po obědě, když její muž vstoupil do kuchyně a požádal o trochu kořalky.
„A co jste dělal vy, drahý Robine,“ obrátil se detektiv na našeho dlouholetého přítele.
„Já jsem u moře hledal ústřice. Vrátil jsem se těsně před vaším příjezdem, když už bylo po všem…“
„Jestli jste vy byl na ústřicích,“ zvolal se smíchem Gardener, „tak my jsme tady s Herodem pásli po lanýžích, že Herode?!“ A špičkou boty rýpl pod žebra dřímajícího ohaře, který mu ležel u nohou. Také ostatní se zasmáli, zatímco malíř se lehce zapýřil.
„Abyste tomu rozuměl, Houbelesi,“ naklonil se Gardener jakoby spiklenecky dopředu a mrkl okem, „on tam na pobřeží vyhlíží tu svou mladou Bretonku. Je ostatně nejen mladá, ale také pěkně rostlá…“
„Nechte si posměšky, vy lovče lanýžů,“ vzpamatoval se Robin. „Vám také nikdo nepředhazuje ty vaše údajné bretaňské fazole, na které tak rád chodíte k Zelenému věnci. Však my moc dobře víme, že vám je tam nenakládají na talíř, ale nalévají do sklenky…“ Všichni se rozesmáli až se popadali za břicha nebo plácali do stehen. Pouze starý Douloureux se jen znaveně usmíval.
„A na těch fazolích jste byl i tentokrát?“ zeptal se Houbeles, když vřava opadla.
„No jo. Když už to na mě prasklo, nebudu vykládat, že jsem byl na honu. Viď, Herode?“ a Gardener znovu šťouchl do svého psa. „Přišel jsem krátce před Robinem. To už ostatní stáli nad mrtvolou.“
Nastala chvíle ticha, v níž si Houbeles pečlivě nacpal lulku, aby jí po té zapálil hořící třískou, ochotně podanou paní domu od kuchyňských kamen. Několikrát potáhl a pak labužnicky vypustil z úst třaslavý kroužek kouře, který se zvětšoval a řídl, jak stoupal ke zčernalým trámům nad hlavou.
„Všechno je jasné,“ prohlásil náhle. „Nezbývá tedy, než abyste se konečně přiznal, pane … pane Douloureuxi!“
Hospodář zbledl, jakoby mu tvář posypali popelem a v koutku oka se mu zatřpytila slza. Všechny zraky se upřely na něj, jenom já zíral s otevřenými ústy (jako obvykle) na nedostižného detektiva.
Pak Douloureux promluvil, tentokrát překvapivě slušnou angličtinou: „Nedalo se to vydržet, pane Houbelesi! Stále za mnou chodil. Ať jsem se vrtnul kamkoli, vždycky se motal kolem. A pořád měl ty pitomé otázky. Třeba proč si nevydláždím dvorek, aby se nemuselo chodit blátem? Namítl jsem mu, že na to nemám peníze (copak bych si jinak bral lufťáky na letní byt?). Tak proč neprodám kus louky nebo dříví za stodolou? Kde by se mi pak asi pásly ovce a čím bych v zimě topil, já na to. Zeptal se tedy, proč netopím uhlím? Řekl jsem mu, že komín má malý tah. Proč ho prý, k ďasu, nezvýším? Povídám, že už jsem starý a unavený. Pročpak to neudělá syn? Oponuji, že se teprve před týdnem vrátil z vojny (sloužil tři roky na ponorce) a tak ho hned nebudu honit po střeše… A takhle pořád dokola. Když se mě nakonec zeptal, proč nedělám třísky z nějakého prkýnka, protože je to jednodušší, už jsem to nevydržel a praštil jsem ho sekerou po hlavě. Jen to křuplo a bylo po něm… Musel jsem si dát panáka, abych se z toho trochu vzpamatoval a tak jsem zašel za ženou do kuchyně…“
Detektiv mlčky kouřil a občas sotva znatelně přikývl. Když hospodář domluvil, nastalo dusné ticho.
„Měli bychom zavolat policii,“ ozval se po dlouhé chvíli nejistě Robin. Také jsem na to myslel, ačkoli se mi do toho příliš nechtělo. Přelétl jsem zrakem všechny přítomné. Jejich pohledy se postupně zvedaly od podlahy, až všechny tázavě spočinuly na Houbelesovi. Ten si dlouze povzdechl a vyklepal dýmku.
Když konečně zazněl jeho hlas, všem přítomným spadl kámen ze srdce: „Myslím, že tentokrát můžeme s čistým svědomím přenechat pomstu Hospodinu. Řekl bych, že pan Douloureux svého činu lituje dostatečně už nyní (a není ho tedy nutné kvůli tomu tahat po soudech a kriminálech). Meddlesoma zahrabeme bez obav za stodolou. Po tak otravném blbovi se nikdo shánět nebude. Paní Douloureuxová zatím uklohní něco chutného k večeři a pak si všichni zajdeme k Zelenému věnci na ty skvělé bretaňské fazole…“
Po dvou dnech jsme uháněli zpět úzkou silnicí, vinoucí se kolem pobřeží Finistère.
Neodolal jsem a přerušil dlouhé mlčení: „Jedno mi však stále vrtá hlavou, Houbelesi. Jak je to s těmi protijedoucími auty, která se nás opakovaně snažila srazit do příkopu?“
Proslulý detektiv osvobodil rty od náustku vyhaslé dýmky a s lehounkým úsměvem se otázal: „Nezapomněl jste, drahý příteli, na jednu maličkost?“
„Ničeho si nejsem vědom…“
„No, víte, tady na kontinentu se už léta jezdí vpravo…“
Opět zavládlo chmurné mlčení.
„Jenom škoda,“ ozval jsem se, když jsem konečně překonal největší hořkost ze své hlouposti, „že tenhle případ nebudu moci nikdy sepsat a poskytnout jej tak naší milé čtenářské veřejnosti.“
„Jen to klidně sepište,“ opáčil Houbeles, „stejně tomu nikdo neuvěří…“
Za zeptání nic nedáš
Četba díla zabere cca 11 min.
Hlasité předčítání
