„Je to tak překvapivé?“ podívá se na mě.
„Ne, zcela to odpovídá tvému sebevědomí!“ zavrtím hlavou a on se tomu jen uchechtne. „Spíš jen chceš vědět vše o mně, ale že bys mi něco řekl o sobě, to ne.“ Dodám trochu vyčítavě.
„Zeptej se mě, na cokoli jen chceš, Nairi. Nejsem tak uzavřený,“ pousměje se. „Spíš jsem měl za to, že ty o mně nechceš nic vědět.“
„No, když spolu trávíme tolik času, tak bych to možná ocenila,“ přiznám nakonec. Protože on nevypadá, že by měl v plánu přestat se mi míchat do života. Na to je příliš vytrvalý. Nebo tvrdohlavý.
„Ne že bych měla v tomto směru moc na výběr, ale když už, tak chci vědět, s kým ten čas vlastně trávím,“ dodám spíš pro sebe. Nepřestávám ale sledovat jeho reakci.
Neodpoví, což se mi zdá divné, protože jindy mi přijde, že chce mít pokaždé poslední slovo. Že bych uhodila hřebíček na hlavičku?
„Tady doprava,“ prolomím ticho, a i poté ho ruším jen navigováním. Tak odpoví mi taky něco nebo už bude navždy mlčet?
Před kuchyní se ho pustím a vejdu dovnitř. Vezmu krajíc chleba, sýr a hrnek mléka a vydám se zase zpět. Očekávám, že šedooký důstojník-šlechtic už tu nebude, a proto mě opak překvapí.
„Ty na mě čekáš?“ ujistím se.
„A co bych jinak dělal?“ nechápe, na co se ptám.
„Šel spát,“ pokrčím rameny. „Cokoli jiného, než stál tady a koukal do prázdna.“
„Nekoukám do prázdna, ale na tebe. To si bereš s sebou?“ poukáže na mé plné ruce.
„Ano. Chystám se večeřet ve svém pokoji. Tady je to v tuto hodinu dost divné.“ Rozejdu se směrem na jih. Protože místnůstka mě přidělená se nachází právě tam.
„Tak měj dobrou noc, Nairi,“ pochopí, že nechci, aby šel se mnou. Protože v žádném případě nechci, aby tam za mnou pořád chodil. Zatím je to bezpečné útočiště před zmatkem, který mi přináší každé setkání s ním. A byla bych ráda, kdyby to tak zůstalo.
„Ty taky,“ popřeju mu taky, ale spíš ze slušnosti. Nebo ne?
Hlasité předčítání
