Později než by si můj žaludek představoval se proplétám mezi služebnými, které sklízejí vše z oběda. Chci si něco ukrást, ale nakrčené nosy mi poradí, že nejdřív bude lepší vyřešit jiné věci. Co se vůbec děje tak důležitého, že je jich tu tolik? Běžně se tu ochomýtá sned polovina! To snad přijel někdo významný?
Najednou někoho postřehnu odcházet. Osobu na kterou mám právě spadeno.
„Foraile, okamžitě zastav!“ pokusím se zarazit svého bratra, když mizí za zákrutem. Ještě mi provokativně zamává, protože ví, že se k němu neproderu tak rychle, abych ho dohnala. Jednou ti to spočítám, to se neboj! Láteřím v duchu.
Po vydatném jídle dojdu do svého pokoje, abych se převlékla. Enifa mám ráda, ale ten puch je nesnesitelný! Proč jen se musí tolik přichytávat na oblečení, kdykoli se ke stájím jen přiblížím! Bez něj by byl svět mnohem hezčí místo!
Rozhodnu sejít do zahrady, aby to ze mě trochu vyčpělo. Když ale otevřu dveře, málem se v nich srazím s Gunnarem.
„Co ty tu děláš!“ vyjedu na něj. „Jak to že víš, kde mám pokoj!“
„Jdu si pro tebe, a co se týče tvého pokoje tak…“ podívá se do země. „Včera jsem tě možná sledoval,“ vypadne z něj nakonec.
„Pro mě si nejdeš! Já mám plno práce!“ protestuju. Chystám se ho obejít, ale zastoupí mi cestu. Cestu z mého vlastního pokoje! Proč mě sakra včera musel sledovat! Mělo mě napadnout, že to udělá!
„Jdeš se mnou, protože jsem nám přichystal naprostou novinku. Něco, co teď letí mezi všemi akobarskými šlechtici a co si myslím, že oceníš. Piknik!“ ušklíbne se. „Nebo mi snad chceš tvrdit, že nemáš hlad?“
Chystám se odpovědět, že ne, jenže mě předběhne ne zrovna tiché zakručení v břiše.
Gunnarův samolibý úsměv mluví za vše.
„Můžeme?“ zeptá se až moc nadšeně.
„No tak dobře,“ souhlasím nakonec a rozejdu se za ním.
„Nemůžeš trochu zpomalit?“ zeptám se ho po chvíli udýchaně.
Konečně se otočí a všimne si, že zaostávám. Vítězný výraz se změní na provinilý. Ale jenom trochu provinilý.
„Kde bude ten piknik?“ zajímám se. „Protože tímto směrem jsou stáje.“
„Já vím, dneska jsem našel úžasné místo, které je pro pikniky jako stvořené. Ale musíme se tam nejprve dopravit, takže proto jdeme do stájí.“ Vysvětlí s širokým úsměvem na tváři a jiskřícíma očima.
V tak dobré náladě jsem ho ještě neviděla, napadne mě.
Odpojím se od Gunnara, abych přichystala Enifa na cestu. Nasadím mu uzdu a poté i sedlo. Bílý pegas vypadá trochu překvapeně, čemuž se nedivím. Přece jen jsem odtud před necelou půlhodinou odcházela. A když si představím, jak budu potom zase páchnout, mám největší chuť zase odejít.
Vyvedu bělouše z vysoké dřevěné budovy, která toho zažila víc než dost, a ještě jednou mu utáhnu sedlo. Známe své koně. I když nazývat ho pouhým koněm je možná trochu neuctivé…
Vlevo od stájí spatřím toho mizeru, který mě donutil s ním jít na piknik, jak se baví s nějakým mužem. A vedle nich je uvázaný velký černý gryf. Přesně ten, na kterém jsem důstojníka poprvé spatřila.
Blonďatý muž v bílé haleně vesele přikývne a odejde. O čem se mohli bavit?
Přiblížím se ke Gunnarovi. Ne až úplně k němu, protože Enif se odmítá přiblížit ke gryfovi. Jsem ráda, jelikož to znamená, že ani já nemusím být tomu… zvířeti příliš blízko.
„Kde máš pegase?“ zeptám se.
„Já přece pojedu na Kagrovi.“ Podívá se na mě černovlasý trochu divně.
Gryf při zvuku svého jména zvedne hlavu a mě prudký pohyb přiměje o krok ustoupit.
Gunnar si toho všimne. „Je všechno v pořádku?“
V hlavě mám prázdno, a přesto mi v ní víří tisíce myšlenek. Uteč! Je ta nejhlasitější z nich. Budu věřit svým instinktům, usmyslím si. „Jídlo se ruší. Nemůžu s tím,“ kývnu hlavou ke Kagrovi, „dýchat stejný vzduch ani letět vedle toho.“
Obrátím se na patě, a i s Enifem mířím zpět do stájí. Nezajímá mě, jak to vypadá ani že je to pravděpodobně velmi urážlivé.
Hlasité předčítání
