„Jenže jsem neobdržel nic nazpět!“ zvedne obočí v zajímavé grimase.
„Ale obdržel.“ Imituji jeho výraz, načež se jeho škleb protáhne do polovičatého úsměvu. Ten taky napodobím, ale bohužel to u něj skončí. Škoda, až si postesknu. Nemůžu se vyhýbat věcem věčně.
„A jakou?“ má tu drzost se zeptat. Ani se nenamáhám s odpovědí a jednoduše kývnu hlavou směrem k jeho opeřené polovičce. Ta se rozvaluje na svém místě přivázaná k masivnímu stromu řetězem a nespouští z nás oči.
Nezdá se, že by pochopil, což je trochu divné. Na to že už si všiml spousty věcí bez toho, aniž bych je musela říkat nebo na ně upozorňovat. Třeba ve mně nečte jako v otevřené knize…
„To je Kagr,“ oznámí mi, ale nevypadá, že by mu to docvaklo. Povzdechnu si a ukážu na své jizvy.
Gunnar se zarazí.
„Spokojený?“ přeruším po nějaké době ticho.
„Vlastně ani ne.“ Tvář mu lemují početné vrásky, když se mračí. „Je to… komplikace.“
Vidím, že z něj najednou všechna jistota spadla, a mám chuť ho v tom nechat pořádně vymáchat. „Já?“
„Ne, ty ne,“ odpoví rychle. Poškrábe se na týle a rozhlédne se kolem. Já mezitím odložím čutoru ke košíku, tak aby byla přímo uprostřed mezi námi. Snažím se nevnímat pohled jednoho jistě velmi milého a přátelského gryfa.
„Já vím. Jen tě zkouším.“ Začne mi být trochu líto, že se dívá všude kolem mě. Ano… líto. Určitě jsem neměla na mysli jiné slovo…
„Dobře,“ odkašle si. „Asi nechceš být konkrétnější, že?“
Zavrtím hlavou. „Ani trochu.“
Po další bolestivé době ticha se mi ho zželí. A taky dostanu nápad, přiznávám. „Ale ty jsi říkal, že nemáš problém s odpovídáním na mé otázky,“ pozorně se na něj zadívám, abych nezmeškala jeho reakci. „Nebo jsem se včera večer přeslechla?“
„Ptej se,“ narovná se a opětuje mi pohled. „Nemám s tím nejmenší problém.“
„Kdybys byl u vás, co bys dělal?“ Nadhodím. V tom okamžiku si opět přeju, abych ještě držela čutory, protože zase nevím kam s rukama. Nakonec se pokusím volně svěsit a doufám, že to nevypadá moc divně.
„No, asi bych tě taky pozval ven,“ pokrčí rameny.
„Myslím to tak, že kdybys nebyl tady. Tak jako já trénuji a mám hlídky, tak co bys přes den dělal ty,“ pokusím se lépe vyjádřit, ale nejsem si moc jistá, že se mi to úplně povedlo. To by ale mohlo být dobře! Napadne mě nakonec, že se ho tak třeba zbavím dřív a budu moct pokračovat ve svém životě.
„Dáš si?“ Odkašle si a přistrčí ke mně košík s pečivem. Snaží se vyhnout otázce nebo přemýšlí, jak odpovědět? Co se mu do háje odehrává v hlavě? A proč mě sem vytáhl? Hemží se v mé hlavě hromada myšlenek a jedna přes druhou náhodně vyplouvají k povrchu.
„Určitě,“ vytáhnu to, co mi první přijde pod ruku.
„Odpovíš?“ zakousnu se do chleba. „Nebo je to moc osobní?“
„Asi bych taky trénoval, ale spíš sebe než druhé.“ Rozhodne se nakonec odpovědět. Asi vycítí z mého hlasu výzvu. „A potom se věnoval svým povinnostem.“ Rozhodne se ji ignorovat.
„Hmm,“ kývnu a přidám si k chlebu nějaké ovoce. Z nějakého důvodu mě jeho odpověď uklidní. Nebo spíš to, že odpověděl?
Hlasité předčítání
