„Máš nějaké sourozence?“ pokračuji ve výslechu. Proč přestávat, když je ochotný mi o sobě něco málo sdělit? I když docela vyhýbavě. Přehraju si v hlavě ještě jednou jeho předchozí slova. Možná se ale dozvím něco užitečného…
Usměje se, ale není to radostný úsměv. „Ne, ale vždycky jsem si přál mít bratra. Mohl bych s ním trénovat a podnikat lumpárny. A hlavně bych nebyl sám…“
„Nebo by ti všechno zakazoval, protože je starší a všechny průšvihy by svedl na tebe,“ ušklíbnu se, když pomyslím na Foraila.
„To zcela určitě ne. Nenechal bych ho.“ Prohlásí s jistotou.
„To si jenom myslíš.“ Odfrknu si. „Pak by ses jen divil, co že se všechno stalo.“
„Ale vlastně se máte s bratrem rádi, ne?“ zvážní.
„Když mi neříká, co mám dělat, tak jsme úplně v pohodě.“ Pokrčím rameny. Forail je jednou z mála osob, která je mi blízká. Asi by nebylo úplně možné, abych ho prostě i přes všechny své snahy nemohla vystát. I když někdy…
„Většinou,“ ušklíbne se on a překříží ruce. Svou provokací mě dokonale rozhodí, přestože ještě před malinkým momentem jsem si dobírala já ho a mohlo mě napadnout, že se mi to vrátí.
Nakonec se pokusím o nonšalantní: „Možná.“
„Kdy jsi vůbec začal trénovat?“ pokusím se opět odvést pozornost od sebe.
„Už jako malý,“ pokrčí rameny. „Ale tehdy jsem šerm nesnášel.“
„Co se změnilo?“ pokračuji ve vyptávání se. A na moment mám z jeho výrazu dojem, že jsem zašla příliš daleko, ale pak se jeho výraz mírně rozjasní. Možná malinko jako by si právě něco uvědomil.
„Potřeboval jsem utéct… od povinností,“ pousměje se.
Jen kývnu, protože tuším, jaký je to pocit. Když se všechno ostatní alespoň na moment stane zcela nepodstatným a veškeré mé bytí se zúží na protivníka, kterého je třeba porazit. Obelstít i za cenu vlastního zranění. A když jeden stojí naprosto vyčerpaný svým výkonem, kolen zabořená v písku, ale v žilách mu proudí tolik energie, že má sto chutí opět vstát a dát si další kolo.
„A začalo mi to jít.“ Donutí mé koutky se také povytáhnout v sotva patrný úsměv.
„Nepovídej,“ vzpomenu si, jak po mně sekal na cvičení mlaďochů. Nic nenapovídalo tomu, že by měl nejmenší chyby v postoji, či držení těla. Zbraň držel a útočil s naprostou sebejistotou.
„Co nadělám. Jsem zkrátka přirozený talent.“ Prohlásí a dá se také do jídla.
Po tomto rozhovoru už moc nemluvíme. Spíš posloucháme zpěv ptáků a cpeme se jídlem, které je, musím uznat, moc dobré. Asi máme každý nad čím uvažovat
Že by nebyl tak špatný? Vyvstane u mě večer těsně před tím, než usnu, nečekaná myšlenka. A nad čím asi uvažuje on?
Hlasité předčítání
