֍ 8. Nebezpečná blízkost ֍
Tak tohle bylo něco. Doplazím se taktak do své postele. Už nikdy nevezmu po své odpolední hlídce ještě noční! Slíbím si v duchu, i když vím, že se pravděpodobně ještě několikrát nechám přesvědčit. Stejně jako to bylo naposledy na hlídce s Enifem.
Jen tak ležím a srkám vodu ze džbánku. Pozoruji sluneční paprsky, které si začínají pohrávat s kroužkovanou košilí, kterou mám ledabyle přehozenou přes židli. Pomalu se mi začínají klížit oči. Ještě že dnes vedu výcvik až dopoledne.
Vtom se ozve důrazné zaklepání, které mě okamžitě probere.
„Dále?“ zmateně mžourám na dveře. Kdo mě otravuje v takovou nekřesťanskou hodinu?!
Když se ve dveřích zjeví jistý akobarský velitel, mám chuť se otočit na druhý bok a poslat ho někam. Protože jsem ale unavená a chci předejít jakémukoli doprošování se o jeho pozornost, které by jistě vedlo k tomu, že bych jen oddálila svůj vytoužený spánek, tak na něj hned uhodím: „Co potřebuješ?“
„Tebe. Společnost.“ Usměje se na mě.
„Tak si najdi někoho jiného. Já spím.“ Protočím očima a otočím se, protože tohle měla být nějaká krize a ne úplná pitomost.
„Nejsem slepý ani hluchý a právě se mnou mluvíš.“ Utrousí a zní to docela pobaveně. Nevidím sice jeho obličej, protože jsem právě tváří v tvář stěně, ale vsadila bych všechny své úspory na to, že se právě šklebí.
Jen na něj mávnu, ať jde pryč. A i ten malý pohyb rukou postrádá jiskru energie, kterou mám normálně.
„Ale já potřebuji někoho, kdo mě provede celým královstvím! Vím jen kde bydlíš ty, tvůj bratr, kde jsou stáje a jídelna, což tak rozhodně nemůže zůstat, pokud mám s vaším králem mluvit a něco mu prozradit!“ namítá on, kdo si mého nedostatku energie zjevně nevšiml, společně s vyhrožováním, ale já nějak poznám, že mu to opravdu vadí.
„Před výcvikem.“ Opět mu rukou naznačím, ať se klidí a přetáhnu si polštář přes hlavu. Mám pocit, že prakticky ihned se zavřením dveří se mi podaří usnout.
O několik hodin později, které ani náhodou nebyly dostatečné, se mi podaří vyhrabat z postele. Mým prvním cílem je jídelna, kde si ukradnu něco k snědku. Potom se vypravím hledat toho akobarského vyděrače.
„Kde chceš začít?“ uvidím ho stát spolu s dalšími osobami, které patří ke skupině jeho lidí, na balkóně, ze kterého jde vidět na stáje a taky na jejich gryfy.
„Nevím, co byste rádi viděli nejdříve?“ obrátí se na jednu drobnou ženu a tři muže.
„Slyšel jsem, že tu někde je sbírka obrazů, tak co kdybychom začali tam?“ navrhne jeden z nich.
„Ale až dorazí Enmer,“ skočí mu do řeči nejvyšší ze zde přítomných.
„Už jsem tady, Lerene.“ Odkašle si někdo za mnou.
Jak se stalo, že jsem se upsala průvodu skupiny lidí, které vůbec neznám? Zaúpím v duchu. Nasadím ale profesionální výraz a nevěnuji Gunnarovi ani jediný pohled říkající tohle si vypiješ, i když po tom tak moc toužím. Místo toho se zhluboka nadechnu, a dokonce se pokusím o úsměv: „Já jsem, Nairi a ráda vás poznávám. Jestli chcete vidět královu sbírku, tak pojďte přímo za mnou tudy.“
Nakonec jen stačí, když je smysluplně provedu po nejdůležitějších částech budovy a ukážu jim nějaké orientační body. Ani nemusím vysvětlovat co je co, protože každý přece pozná jestli se právě nachází v salónu šlechticů nebo v hodovní síni. A ticho tahle podivuhodná parta lidí zvládne vyplnit úplně sama. Blonďatá Merlia, která kvůli své malé výšce vypadá zakřiknutě, toho nakonec namluví nejvíc.
Hlasité předčítání
