Úplně na konci se dozvím i jméno posledních dvou členů skupiny, kteří teda mluví mnohem méně něž Merlia, jako ostatně všichni. Leren a Hanlan vypadají docela podobně, a i podle jejich ne moc lišících se gest mám podezření, že jsou příbuzní. Rozhodnu se ale pro tuto informaci nehledat odpověď.
„No, tak teď už se tu vyznáš.“ Obrátím se na Gunnara, který se mnou jako jediný zůstal stát na balkónu, kde jsme začali i skončili.
Ten se pohodlně opře o zábradlí a pozoruje gryfy. „Ještě pár dní a budu se tu cítit jako doma.“
„Moc se jim nelíbí být pořád na místě,“ mám z nějakého důvodu potřebu vyslovit zřejmé. Mě by se taky nezamlouvalo být celé dny uvázaná, a komu vůbec ano?
„Jsou nevybouření a netrpěliví.“ Přikývne a nespouští z nich oči. „Vlastně jsem s Heldinem hovořil o tom, jestli by nešlo je ustájit jinak. Nebo umožnit jim alespoň nějaké proletění se.“
„A vyjádřil se nějak?“ Nakrčím nos nad hovořil, které zní až moc vyumělkovaně.
„Řekl, že o zváží vaše možnosti a také fakt, že nám s největší pravděpodobností může věřit, ale nejsem si úplně jistý, co to znamená.“ Přizná a podívá se na mě. Projde mnou podivný pocit, který úplně nedovedu pojmenovat. Ani se rozhodnout, jestli je příjemný nebo ne.
„Pokud by odpověděl něco ve smyslu, že si promluví s Deneorem nebo někým, tak bych předpokládala, že se můžete těšit na vyjížďku. V jiném případě bych s ní úplně nepočítala.“ Pokrčím rameny, když zvážím možnosti. Potom se zarazím, jelikož mi Gunnar věnuje zvednuté obočí a šibalský úsměv.
„Co je?“ zamračím se na něj.
Otočí se k výhledu, a poté se zase podívá na mě.
Chvíli na něj zírám, jestli mu náhodou nepřeskočilo, ale pak mi vše dojde.
„Nikam s tebou nepoletím, i kdyby ti tu vyjížďku nakrásně schválil a zařídil!“ překřížím ruce v obranném gestu.
„Ale koho jiného požádá než tebe o to nás případně doprovázet, kdybychom měli v plánu dělat nějaké levárny?“ Zvedne při mé defenzivní reakci obočí o něco výš. Pravděpodobně zcela neúmyslně.
„Ať si žádá koho chce. Forail má taky zkušenosti s gryfy a ani zdaleka není jediný. Plno vojáků už se setkalo s gryfy.“ Zavrtím hlavou. Něco takového je naprosto vyloučené!
„Jen setkalo, třeba jednou, nebo s nimi má dlouholeté zkušenosti, jako ty?“ přisadí si Gunnar, na což už nereaguji.
„Mohli bychom se zítra znovu sejít na piknik.“ Překvapí mě po chvíli. Prohlížím si ho a dle toho, jak se škrábe na týle, usoudím že je nervózní. Rozhodnu se mu to moc neznepříjemňovat popichováním. Vždyť jsem přece chtěla, aby to bylo jinak, tak bych mohla ocenit, že se snaží. Mohla bych mu za odměnu donést ze svých zásob čokoládu, tak jako Forailovi.
„Žádné únosy? Jsem velmi mile překvapena.“ Neodpustím si nakonec malinkaté popíchnutí. „Vzhledem k tomu, že zítra mám výcvik dopoledne, tak klidně potom něco spáchejme.“
„Platí,“ usměje se a já si nejsem jistá, co se mnou jeho ďolíčky dělají.
Hlasité předčítání
