֍ 12. Nové dýky ֍
K mému zmizení kupodivu nemá nikdo žádné poznámky. Kromě mého bratra. „Tak jak se ti líbila písnička?“ vřítí se ten neandrtálec do mého pokoje.
„Našel to, že?“ Zarazí se na chvíli, ale poté si všimne, že ho probodávám pohledem, a samolibě se usměje. „Že já se vůbec ptám. Samozřejmě že to našel. Ale teď zpět k té písni. Jaká byla?“
„Strašná. Složil jsi ji ty? Protože to by dávalo smysl.“ Zabouchnu za ním dveře a se zdvihnutým obočím pozoruju, jak se rozvalí na mé posteli, což komentuju tichým brbláním, aby ho náhodou neslyšel. „Nějak moc ses mi tu zabydlel.“
„Podílel jsem se, to je fakt. I když jen na začátku.“ Poškrábe se na bradě a potměšile se zasměje. „Zbytek si musel drahý velitel vymyslet sám. Chudáček, nechtěl bych s sebou tahat loutnu.“
„A ty bys měla vymyslet hezké poděkování za to, že jsem za tebe vzal hlídku,“ upře na mě potom své modrošedé oči. „Takový hrdinský počin za žádných okolností nemůže zůstat nepovšimnut.“
„A taky bys mohl chtít poděkování za to, že se můžeš rozvalovat na mé posteli, že?“ protočím nad ním oči. „To určitě.“
„Poděkování dostaneš, až se přestaneš plést do cizích záležitostí a nebudeš za mnou posílat Gunnara, aby se se mnou usmířil.“ Přejdu k němu a potom mu zničehonic přes hlavu přehodím peřinu. „A příště drahé princátko nechej, ať se se svým chováním laskavě vypořádá sám.“
„Takže jste se usmířili s tím, že bude nějaké příště a to už mu neodpustíš?“ odhodí peřinu pryč. „Mám už vymýšlet, jak ho zachráním anebo by se teď nějakou dobu mohl snažit nic nepokazit?“
„Pokud nějaké příště bude. Ještě jsem mu úplně neodpustila. Ještě nějakou dobu si jeho lži budu pamatovat.“ Zkřížím ruce na hrudi, načež se Forail rozesměje. Až málem spadne z postele.
Hlasité předčítání
