„Forail mi říkal, že mám vybrat další věc, kterou budeme dělat kromě pikniků, takže být tebou mě pustím, protože jinak nic nebude!“ zintenzivním své snahy, jelikož gryfové už jsou na dohled a ten pitomec stále nevypadá, že by měl v plánu mě pustit.
„Taková škoda! Já právě chtěl, aby něco bylo,“ mrkne na mě. Vyslouží si tím kopanec do stehna.
„Příště se trefím někam jinam!“ varuji ho. S pocitem zadostiučinění zaznamenám, že klopýtl. To ti patří!
„Anebo něco podnikneme, co ty na to říkáš?“ přetočí mě tak, že k němu stojím čelem. A až příliš blízko. S gryfem přímo za mými zády se najednou cítím neuvěřitelně zranitelně. Celá ztuhnu a na moment úplně oněmím.
„Zahrady,“ špitnu roztřeseně potom, co se mi podaří se vůbec nadechnout. A že to dalo nějakou práci!
„Můžeme se jít projít.“
„Zítra,“ kývne spokojeně Gunnar a k mé velké úlevě mě konečně pustí. Potom mě obejde a ujde ještě asi šest kroků než je na dosah svému gryfovi, který ho nadšeně přivítá švitořivým zvukem, který mi k takovému stvoření vůbec nesedí.
Já na scénu odehrávající se přede mnou jen zírám s otevřenou pusou, jelikož si uvědomím, kolik místa ještě bylo mezi mnou a tou obludou! Tohle ti nedaruji Gunnare!
„Mohl bys zařídit u svého nadřízeného, aby jim začali dávat nějakou jinou podestýlku? Nebo alespoň nějakou?“ osloví ten mizera kluka, který právě vyšel ze stájí s kýblem vody.
„Ehm, asi ano, pane.“ Vyhublá postavička málem upustí kbelík. Poté se ale rychle vzpamatuje: „Přejete si ještě něco, pane?“
Gunnar se místo odpovědi podívá na mě. Beze slov mu odpovím, ať si trhne.
„Ale no tak, Nairi,“ ukáže ke ztělesnění ďábla. „Přece bys je nenechala trpět jenom proto, že my dva máme jisté neshody.“
„Kamínky,“ vysoukám ze sebe nakonec. „Vsadila bych svoje boty, že jim do žrádla zapomínají přidávat ty nejzákladnější věci. Třeba na to, aby si drtili potravu.“
„Děkuji,“ usměje se na mě velitel a dnes poprvé na mě jeho výraz působí opravdově. Nato se obrátí ke klučinovi, který mezitím neklidně postává a zjevně se rozhoduje, jestli je dobrý nápad odejít nebo ne.
V půli pohybu pryč od nás si všimne, že se naše pozornost opět upřela na něj, a zjevně mu to nestojí za to, jelikož strne na místě. „Ještě něco, pane?“
„Slyšels tady madam,“ zavrtí hlavou Gunnar. „Musíte jim přidávat do jídla kamínky.“
„Jen čas od času a ne moc.“ Doplním ho, aby náhodou nedošlo k tomu že se jim pak do žaludku nevejde nic jiného než šutry, kterýma je ti moulové budou vykrmovat.
„A nejsem žádná madam,“ otočím se a konečně úspěšně opustím tohle místo. Už se nemůžu dočkat, až budu mít v držení nějaké mýdlo!
Hlasité předčítání
