֍ 16. Vzkaz ֍
A za dva dny přesně se podruhé sejdeme.
„Tak co se ti podařilo vymyslet? Jsem docela zvědavá,“ přiznám, když ho uvidím čekat u východu z placu.
Odlepí se od stěny a následuje mě chodbou. „Ale kdybych ti to teď prozradil, tak v čem by asi spočívalo to překvapení?“
„Překvapení?“ Zastavím se před dveřmi svého pokoje. „A čím bys mě asi tak mohl ohromit?“ Zamyslím se na vteřinu.
„Pro tvé dobro doufám, že to není nic skandálního.“ Otevřu dveře. „Ale jsem tak hodná, že ti dám ještě chvíli na zvážení.“ Zavřu se v pokoji. I když jsem původně měla v plánu nespěchat a nechat ho hezky čekat, nějak se k tomu nemůžu přinutit. Prostě hodím oblečení i zbroj na postel s tím, že se s ním vypořádám později a rychle na sebe natáhnu jednoduché kalhoty s tunikou.
Už mám ruku na klice a chystám se ji stlačit, když mi to nedá a vrátím se pro malý ale nebezpečný nožík, který si nenápadně schovám do boty. Jeden nikdy nemůže být dost připravený.
„Nějaká rychlá, ne?“ Vysloužím si po výstupu z místnosti Gunnarovo zdvižené obočí.
„Já jsem nevěděla, že těšit se je zakázané a s tím i rychlé převlečení se.“ Oplatím mu výraz, načež se to malé dítě ušklíbne.
„Tak ty se těšíš? To je mi velmi zajímavá informace.“
Jako malý! V duchu mu uštědřím do ramene pořádnou herdu. Ve skutečnosti si jen odfrknu a protočím na dním oči. „Teď už se opravdu natěším. Jestli tvoje princovská výsost vymyslela nějakou pitomost, tak odcházím a o mé účasti si můžeš nechat leda tak zdát.“
„A třeba to tak bude lepší,“ povzdechne si. Jaká to drzost! Celá tahle hra byla přece jeho nápadem! Moje nálada se z podrážděnosti změní na tichý vztek, ale nechci mu ještě dopřát to potěšení, aby poznal, jak moc jsem vytočená. Ne, dohodli jsme se, že se budeme snažit, takže je na místě ještě jedna šance!
Znervózním, když začnu mít pocit, že míříme opět ke stájím, jako už tolikrát. Každopádně je k mému úžasu nakonec přejdeme a vydáme se cestou vedoucí pryč z paláce.
Hlasité předčítání
