V dalším stánku jsou pověšeny snad všechny léčivé byliny. Poté mineme úžasně vonící koláče, u kterých se Gunnar zastaví.
„Mohl bych poprosit dva půlměsíce tady toho?“ ukáže na lahodně vypadající perníkový koláč. A potom mi jeden podá.
„Děkuju,“ s očima jen pro koláč si od něho tu sladkou dobrou věc vezmu. Jen se rozplývá na jazyku!
Vydáme se dál, ale já jsem ještě nějakou dobu z větší části zaměstnaná koláčem, takže si nevšímám, co je tu ještě za zajímavé věci k vidění. Vzhlédnu teprve až Gunnar podruhé zastaví. Před námi jsou šperky.
„Vyber si,“ posune mě dopředu tak, abych stála přímo u pultu.
„Tak to asi někdy jindy,“ zamračím se nad jeho chováním i nad tím, že mi chce něco koupit.
„Ne, teď.“ Kývne hlavou směrem k dřevěnému pultu bohatě obloženým třpytivými cetkami. „Který se ti nejvíc líbí?“
„Já chápu, že na mně chceš udělat dojem a všechno, ale tohle opravdu není nutné.“ Couvnu a polknu poslední sousto perníkové dobroty.
Gunnar vmžiku zkrátí vzdálenost mezi námi. „V čem je problém? Jsou to peníze? Vždyť víš, že jsem princ a můžu si to dovolit. No tak. Chci ti jen udělat radost, Nairi.“ Pošeptá mi do ucha, aby to nikdo jiný náhodou nezaslechl.
„Ale nikdy o tom nepadne ani slovo! Nevyčteš mi to nebo něco podobného!“ ujistím se. Po kývnutí z jeho strany přistoupím k pultu a opřu se o něj.
Nějakou dobu jen bloudím očima. Všimnu si, že všechny šperky obsahují nějaký drahý kámen. A někdy je velmi šikovně zakomponovaný a detailně zapracovaný do kovu. Zvednu jedny náušnice, které vypadají jako barevné vážky… nebo motýli.
Nakonec mě nejvíc zaujme dráp, který má ve středu linii rubínů. Jemný řetízek téměř nejde vidět, až mám strach, že se mi v rukou rozpadne.
„Tento?“ zeptá se mě pan tvrdohlavý.
„Asi ne,“ odložím náhrdelník. „Při nejbližší příležitosti se mi ho povede roztrhnout. S mým štěstím ještě dřív než dorazíme domů.“
„Hmm…“ kývne princ a obrátí se na prodávající osobu. „Existuje nějaká možnost, že byste ten řetízek mohl vyměnit?“
„Samozřejmě, ale bude vás to stát.“ Přikývne malý podsaditý muž s šednoucí špičkou plnovousu zapleteného stejně jako vlasy do copu. Hnědé oči při slově stát hladově zablikají.
„Budiž,“ pokrčí rameny Gunnar. Potom sleduje, jak se probírám stříbrnými a zlatými řetízky. Některé jsou jenom nepatrně širší než ten původní, ale jiné mi přijdou přijatelnější. Když se konečně rozhodnu a Gunnar zaplatí, je čas jít.
Cesta zpátky proběhne v tichu narušovaném jen občasným pokusem mého společníka o konverzaci. V půli cesty to vzdá. Ale jen na chvíli. Jakmile se blížíme k paláci zase spustí.
„Dnes jsem si to užil, ale byl bych rád, kdyby se už teď naše cesty rozcházely. Věnovala bys mi ještě chvíli svého času?“ zabočí u stájí a vede mě na naše piknikové místo… kde je nachystána deka i košík.
A které je docela dost posunuté ke stájím. Všimnu si vzápětí. Rozhodnu se to ale nekomentovat.
„Možná, že ano.“ Posadím se a zkřížím ruce. Potom se konečně odhodlám k otázce, kvůli které jsem byla tak zamlklá, jelikož jsem si jí lámala hlavou, ale ani za nic jsem ji nechtěla položit. „Proč jsi mi koupil ten náhrdelník, Gunnare?“
„Kagr, nebo spíš já jsem ti chtěl poděkovat.“ Napije se tmavovlasý a věnuje mi zářivý úsměv.
„Proč bys mi měli ty nebo ta bestie děkovat?“ zamračím se a už se chystám šperk sundat. Zastaví mě hromové zavrčení, které se line po mé pravici. Střetnu se s černou opeřenou potvorou v souboji a bohužel jsem to já, kdo uhne očima první. Pustím náhrdelník, a ten tak zůstane na mém krku.
„Byla to podestýlka, pamatuješ?“ podívá se Gunnar na mě, na svého gryfa, a poté stočí svůj pohled zase ke mně.
„Nezdá se mi méně nevrlý,“ poznamenám bez toho, aniž bych po onom tvoru vrhla škaredý pohled a zakousnu se do první věci, kterou uvidím, což je jablko.
Princ se rozesměje. „Ale mě se zdá, že ho baví tě provokovat.“
Po jeho slovech se kůže na mých zádech nepříjemně zježí. Zdá se mu cože? Zakuckám se a málem se zadusím. Ta potvora bude moje smrt, to je jasné!
Hlasité předčítání
