֍ 18. Gunnarova smrt? ֍
Hledím si svého. Tak jako pokaždé, když procházím chodbou. Dorazím do svého pokoje a vtrhnu dovnitř. Okamžitě poté otevřu okno dokořán, protože je ten malý prostor zapařený a nedá se tu dýchat.
Chystám se shodit zpocené brnění, když vtom někdo zaklepe. Na malý okamžik přemýšlím, jestli mám dělat, že tu nejsem anebo bude lepší, když řeknu dále. Nakonec se rozhodnu pro druhou možnost.
Jenže nikdo neodpoví.
Děje se něco? S bušícím srdcem stisknu kliku.
„Hádej, kdo má dobré zprávy?“ Gunnar se ležérně opírá o dřevěný rám, pruh vlasů mu padá do obličeje. Vlastně je celý rozcuchaný a zdá se mi i trochu zadýchaný, což na mě působí dojmem, že běžel. Přes celý palác až sem.
Odolám nutkání dveře zabouchnout. Místo toho přistoupím na jeho hru. Cokoli, když hned odejde. „Kdo? Snad ne Forail?“
„On možná taky, ale hlavně já.“ Odlepí se od rámu a jeho rty se roztáhnou do širokého úsměvu. „Nebudeš tomu věřit, ale dovolili nám vzlétnout. Konečně! Vůbec tomu nemůžu uvěřit!“
„Narostla ti snad křídla?“ Pochybovačně si ho prohlédnu. „Protože jsem si jistá, že hřebínek máš. A nos taky nosíš trochu nahoru.“
„Ne, znamená to, že se konečně proletím na Kagrovi.“ Prohlásí nadšeně a obejme mě, což mě naprosto šokuje. Takhle veselého jsem ho ještě neviděla! Asi si uvědomí, že jsem pod jeho rukama celá ztuhlá, protože se vzápětí odtáhne. A potom se ušklíbne, takže už si nejsem jistá vůbec ničím.
„Samozřejmě nám ještě nedůvěřují dost na to, aby nás nechal bez dozoru. Ale s několika pegasy můžeme klidně zmizet na celé odpoledne. A já jsem požádal abys byla tím, kdo povede jednotku, která hlídá mě.“ Ušklíbne se.
„Tak to asi ne. Velmi se omlouvám, ale mám nováčky.“ Snažím se nepůsobit příliš nadšeně, že se nebudu muset přiblížit natož letět s těmi velkými okřídlenými potvorami, jako je Kagr.
Gunnarův výraz se ale nemění na něco smutného, právě že úšklebek se ještě rozšíří. „Vím. Není to žádný problém. Můžeme vyrazit hned po něm. Jsem si jistý, že ostatním nezáleží na tom, kdy přesně vzlétneme.“
A má pravdu. Jsem jediná ze skupiny, která má hlídat akobarce, která s tím má nějaký problém. Nechci ale udělat scénu, a tak držím zobák. Teda mlčím. Nic, co mají na sobě ty potvory rozhodně nedržím!
Před stájemi se sejde skupina lidí, kteří chtějí sledovat gryfy při letu. To mi moc na sebevědomí nepřidá. I když vím, že se nedívají na mě, tak mi přijde, že každý můj pohyb je pod jejich drobnohledem a jejich nekonečná kritika a poznámky mě neminou. Díky nim mám z celé této akce mnohem horší pocit.
Vzlétneme a během malé chvíle jsme nad nekonečným lesem daleko za palácem. Držím se vzadu a mám malý odstup, abych měla přehled, kde přesně kdo je. Ještě aby se při mém dohledu něco stalo! Anebo se nějaký gryf chtěl kamarádíčkovat…
Jako naschvál jeden z gryfů zpomalí mávání svých křídel, až je v Enifově úrovni. Černá pera toho obra se na slunci lesknou.
„Nairi, letíš sólo?“ křikne na mě Gunnar s úsměvem od ucha k uchu.
„To se stává, když mě nutíš letět, když nechci!“ Zamračím se na něj a pegas pode mnou si hlasitě odfrkne. Souhlasí se mnou. Myslím.
„Není to úžasné? Cítit vítr ve tváři? Vidět všude pod sebe? Letět si volně s mraky na dosah ruky?“ Rozhlédne se kolem sebe a vlasy mu nespoutaně vlají. Takhle šťastného jsem ho ještě neviděla.
„Je to skvělé.“ Odpovím potichu, aby to slyšel jenom Enif.
Obletíme velký kus lesa než se vrátíme zpět. Když už máme na dohled palác, přiblíží se k nám velký černý gryf s princem na hřbetě. „Stále vzadu? Nechceš se k nám připojit ani na chvíli?“
„Abyste to měli snazší při útěku?“ Změřím si ho podezřívavým pohledem, i když si nemyslím, že by se právě teď chystali o něco pokusit. Opatrnosti a jistého skepticismu se ale neubráním.
„Neboj, počkáme až začnete být pohodlní, a teprve pak zdrhneme!“ Blýskne na mě tmavovlasý zubatý úsměv. „Ale to ještě nějakou dobu nehrozí, takže se pro teď můžeš uklidnit.“
Když uvidí můj vážný výraz, obrátí oči v sloup. „Jenom žertuji, Nairi! Nebuď pořád tak vážná.“ Zavrtí nade mnou hlavou a poté navede Kagra zase dopředu. Tentokrát do čela skupiny.
Jen se na něj zamračím, a to i přes to, že můj výraz pravděpodobně nevidí. I když se blížíme k paláci, ještě jsme stále ve vzduchu, a já tak cítím vítr na tvářích… taky trochu vlasů, ale hlavně zlost. Kvůli lidem jednajícím za mými zády, a pak mající škodolibou radost.
Úsměv na Gunnarově tváři mi teda rozhodně škodolibý přijde. Jeho bestie ale takový výraz kupodivu nemá. Gryf mi spíš přijde vyrovnaný, klidný a uvolněný. Samotnou mě překvapí, že mu protáhnutí křídel přeju. Že s ním do jisté míry soucítím, protože být dny, vlastně týdny na jednom místě… to bych asi neexistovala. Anebo by byli všichni ostatní na cimpr campr.
Když se blížíme ke stájím, dojde mi proč se Gunnar vydal napřed. Lidí se tu sešlo mnohem víc než při vzletu a naše princátko z celé téhle pitomé akce nejspíš chce udělat velkou podívanou. Dokonce i jeho potvora mu v tom pomáhá. Kagr se vrhne prudce dolů, poté se zastaví jen kousek nad zemí a pomalu dokončí svůj let. Hrdě zvedne hlavu a majestátně zařve.
Mezitím co přistávají ostatní se gryf temný jako noc naparuje s načechraným peřím a občas mávne křídly, aby na sebe upoutal pozornost.
Dohlédnu na to, aby byl jeden opeřenec po druhém odveden na své místo a připnut k železnému obojku se silným řetězem. S úlevou zaznamenám, že lana jsou ty tam, což znamená víc pohybu pro zvířata. Bohužel ale také lepší příležitost k úniku, protože jen blázen by věřil jednomu řetězu versus naštvanému dospělému gryfovi a byl přesvědčený, že je naprosto v bezpečí.
Ano mám menší dilema týkající se pobytu gryfů a zároveň stupeň ohrožení, který to přináší zdejším obyvatelům… to bude dobré. Jednou. Doufám.
Hlasité předčítání
