„Tři. Dva. Jedna. Začněte!“ vybídnu je.
Následuje celkem chaos, ale to se dalo čekat. Je to přece jen poprvé.
„Mám pak písknout?“ zeptá se spokojeně Gunnar. Asi je rád, že dosáhl svého.
„Jestli chceš,“ pokrčím rameny a odpočítávám v duchu čas. Slíbila jsem jim dvě minuty, tak budou mít dvě minuty.
Přesně na čas, Gunnar hlasitě hvízdne.
Kupodivu se nikdo o nic dalšího nepokouší.
„Vezmu si červené,“ oznámím Gunnarovi, který kývne.
Začnu počítat zelené značky.
„Mám třicet sedm,“ ozve se Gunnar.
„Tady jich je čtyřicet jedna,“ opětuju jeho pohled. „Zelené družstvo vyhrálo!“ oznámím.
„Gratuluju a můžete jít. To je pro dnešek všechno!“ propustím je, ale vzápětí si vzpomenu ještě na něco.
„Hlavně si pak nezapomeňte pořádně vyčistit zbroj!“ křiknu na ně.
„Vidíš, že to bylo v pohodě!“ přiblíží se ke mně Gunnar.
„A my teď budeme muset vyčistit všechny ty meče,“ podívám se na hromadu špinavých tréninkových zbraní, která tu zůstala.
„Tak se do toho dáme, ať to máme z krku, ne?“ ušklíbne se Gunnar, ale nevypadá to, že by mu to nijak zvlášť vadilo.
Dneska mám asi nějak moc dobrou náladu, protože ho dokonce nechám se mnou jít na oběd. Už tu není tolik plno, protože jsme se docela zdrželi tím čištěním a mě to ani nevadí. Alespoň si budeme mít kam sednout.
Na talíři mi přistane hovězí pečeně s chlebem, nad čímž by se mi kdykoli jindy sbíhali sliny. Ale sotva si sedneme, k našemu stolu se připojí Seper. Ten jeho nechutný obličej, vlasy barvy slámy a všudypřítomná sebestřednost mi vážně chyběly!
„Viděl jsem vás dneska spolu na pískovišti,“ začne mluvit sotva sedí. „To teď jako trénuješ naše vojáky ty, akobarský?“
Nečeká na odpověď a otočí se ke mně: „A tobě to, Nairi, není blbý? Že se paktuješ s vašima, by mi ani tak nevadilo. Koneckonců ti to nemůžem mít za zlé. Evidentně jsou totiž lepší než my! Ale pozvat ho na svůj výcvik? To už je trochu moc, ne? Někdo jako on tam nemá co dělat!“
Chci mu něco odpovědět pěkně od plic, ale Gunnar mě předběhne.
„Tak jsem jí chtěl pomoct! To je toho!“ nakloní hlavu, jako by přemýšlel, jak daleko může zajít. „Na její obranu musím říct, že mě tam nechtěla a že jsem ji přesvědčil!“
„Nejlepší by bylo, kdyby ses ztratil i se zbytkem svých vojáků! My tady o žádné další podrazy z vaší strany nestojíme!“ zavrčí Seper. „Nemáš nejmenší právo zasahovat do našeho výcviku! Je mi jedno, co jste sem přišli doopravdy dělat, ale přeměřovat naši obranyschopnost ti nedovolím!“
„My jsme na vás žádné podrazy nikdy nenachystali!“ ostře se nadechne černovlasý. „A do výcviku vám nikdo nezasahuje!“
„Mohli byste se oba hned teď zklidnit?“ bouchnu do stolu, protože ti dva úplně zapomněli na okolní dění.
„Pro začátek se trochu ztište!“ napomenu je, protože všichni v místnosti napjatě poslouchají každé slovo, které u našeho stolu padne.
„Sepere, on do výcviku nezasahuje!“ střelím po něm pohledem. „A už se to nebude opakovat, protože Gunnar už nepřijde, že ano?“ obrátím se na Gunnara.
Když hned neodpoví, zopakuji to důrazněji: „Že ano, Gunnare?“
„Ano, nebude se to opakovat,“ řekne nakonec, ale pořád upřeně sleduje muže, jenž má na starosti hlídky a který absolutně není v pozici, kdy by mi mohl cokoli diktovat. Kdo by ale kvůli někomu jako on chtěl stát na koberečku před králem, že?
„Výborně. Doufám pánové, že jste si to všechno vyjasnili a teď mě nechte se v klidu najíst!“ obrátím se konečně k mému talíři, na kterém už bude určitě všechno studené. Ani jeden z nich nic neříká, a tak považuji celou záležitost za uzavřenou.
Ukousnu z masa, jen abych zjistila, že je opravdu nechutně vychladlé! Děkuju pěkně! Nadávám jim v duchu, protože mi naprosto zkazili celý oběd! Poperu se s ním statečně a taky co nejrychleji, protože kvůli dohadování se jistých dvou individuí jsem strávila v jídelně více času, než jsem obvykle zvyklá.
Na své stanoviště se ale nakonec dostanu včas. Možná trochu popadám dech, ale jsem tam přesně v ten moment, kdy už se čekající voják chystá jen tak odejít a pravděpodobně nahlásit, že chybím. Ano, někteří jsou tak nezodpovědní, že by opustili své místo!
Hlasité předčítání
