„Ale je to vlastně dobře, že jsem tě potkal. Chtěl bych s tebou něco probrat,“ vytrhne mě z úvah dřív, než mu povím, co si o jeho návrzích myslím.
„Mohla bys na chvilinku?“ věnuje mi nervózní pohled, který ve mně ihned vzbudí obavy. Stalo se snad něco?
„Opravdu ti potřebuju něco říct.“ Dodá, když se nemám ke kladné odpovědi.
Pročísnu dav, hledajíc v něm Gunnara, ale nikde ho nevidím. „Ale jen malinkou,“ souhlasím nakonec. Však jsem hned zpátky. Ten si ani nevšimne, že jsem zmizela.
„Pojď radši se mnou. Chtěl bych ti to říct v soukromí,“ vyzve mě hnědooký šlechtic a vydá se směrem od stolů.
Následuji ho teda a po chvíli zjistím, že míříme do zahrad. Kdy se udělalo tak šero? Matná světla pochodní mi nahánějí husí kůži. Nebuď takový srab, Nairi! Nic se nestane! Hrad nebude přepaden a Kiraill ti chce jen něco říct!
Posadí se na nejbližší lavičku a já si k němu přisednu.
„Co jsi mi teda chtěl?“ zeptám se, protože bych ráda byla co nejdřív zase zpátky. „Je Forail v pohodě, že jo?“
„Ten je naprosto v pořádku, neměj strach. Spíš jsem si chtěl promluvit o někom jiném, víš? Vždycky jsem v nás totiž věřil, Nairi. Snažil jsem se a dnes konečně vím, že jsme pro sebe jako stvoření,“ odhrne si pramínek medových kadeří z obličeje.
Upře na mě haldový pohled. „Dával jsem ti prostor. Volnost, ale mnoho se toho v poslední době změnilo a já už nedokážu čekat!“ začne se ke mně naklánět. Jeho ústa se setkají s mými. Ruce se mě dotýkají tam, kde nechci.
Nevím, co mám dělat. V hlavě mám najednou naprostý chaos. Chci pryč, ale mé tělo se nehne ani o milimetr. Mé myšlenky běží jako o život, ale ani jedna nedává smysl. Cítím jeho ruku na mém boku a ten dotek mě až pálí.
„Nech toho, Kirille!“ odtáhnu se nakonec alespoň o kousek, ale narazím na opěradlo. Stojí mě veškeré úsilí se tady a teď nerozpadnout na milion kousíčků. Nevzdat to.
On se uchechtne nad mými zjevně marnými snahami a najednou je na mě natisknutý ještě víc. „Ale já vím, že to chceš. Nemusíš být pořád tak upjatá. Ne se mnou. Poddej se svým touhám, Nairi. Já vím, že cítíš to, co já.“
„Pusť mě! Kirille, okamžitě pusť!“ snažím se ho odstrčit, ale nepomáhá to. Nevím, co mám dělat. Vtom před sebou vidím chladné modré oči. Jeho krutý úsměv. Na tváři cítím ty štíhlé prsty a po zádech mi přejde mráz a najednou se celá třesu, jak se mě zmocní nepopsatelný strach. Z velké dálky slyším jeho slova: „Můžu ti dát, co jen budeš chtít, ale něco od tebe potřebuju na zpět…“
Do očí mi vyhrknou slzy. Zmůžu se na tiché: „P-prosím ne…“
Najednou už tam nikdo není. Ani on, ani Kirill.
Zmateně se podívám před sebe. Na zemi spatřím něco, co v šeru vypadá jako… dvě peroucí se těla. Slyším tlumené nadávky, ale nedokážu určit, co přesně za slova kdo vyřkl. Ráda bych se podívala, co se děje… a ještě raději se odtud vypařila, ale zůstávám jako přikovaná na místě.
Jedna z postav potom vstane a přiblíží se ke mně. Ucuknu, když se osoba natahuje po mé ruce. Prosím ne! Nech mě být! Pomyslím si, ale nejsem si jistá, jestli jsem to dokázala říct i nahlas.
Hlasité předčítání
