֍ 23. Důsledky ֍
Ráno překvapeně zamrkám, když ucítím přítomnost druhé osoby ve své malé posteli. Otočím se a spatřím černovlasého důstojníka. Najednou cítím nutkavou potřebu se usmívat grotesknosti této situace, ale potom si vzpomenu na včerejšek a spíš mám chuť utéct odsud co nejdál.
„Dobré ráno, Nairi,“ zašeptá Gunnar.
Přivřu oči. O kolik jednodušší by bylo předstírat, že se včerejšek nikdy nestal!
„Dobré ráno. Jak dlouho mě už pozoruješ?“ poukážu na fakt, že je vzhůru. Ještě ale oči neotvírám.
„Moc dlouho ne,“ odpoví, což mě donutí se na něj podezřívavě podívat. Jak dlouho mě špehuješ? Snažím se mu vyčíst z tváře. Tu mu lemují už celkem dlouhé vlasy, a začínající strniště. Co se týče jeho výrazu, tak jsem naprosto ztracená, protože takový jsem u něj ještě neviděla a nemám nejmenší ponětí, co to znamená.
„Když jsem se vzbudil, slunce už bylo dávno na obloze!“ brání se, když zvednu obočí.
Vzápětí se starostlivě zeptá. „Jak se po tom všem cítíš?“ Zní tak tiše a opatrně. Pomalu se ke mně natáhne, snad aby mě objal, ale já jen ucuknu. A potom zakňučím, když mi docvakne, na co se zeptal. Tak ke včerejšku se zrovna teď nechci vracet! Nejradši bych dělala, že se to nikdy nestalo…
„Nevím. Asi si to potřebuju v hlavě srovnat.“ Odpovím popravdě. A po hodně dlouhé trapné chvíli.
„Ale teď jsem v pořádku. Asi.“ Odmlčím se. „Díky tobě.“
Následuje další dlouhá pauza, během které se ani jeden z nás nehne. Já se dívám na své ruce a Gunnar mě… pravděpodobně bedlivě pozoruje, vzhledem k tomu, že na sobě cítím váhu jeho pohledu.
Seberu se a pohlédnu mu do očí. „Děkuju, Gunnare. Ani nevíš, jak moc…“
„Pro tebe cokoli, Nairi,“ pousměje se, ale jeho tvář je podivně stažená. „Klidně si to někdy dáme znovu.“
„O takových věcech se nevtipkuje,“ zavrtím hlavou. Vždy v tak žertovné náladě! Zamračím se na něj a začnu se zvedat z postele.
„Kdo říká, že vtipkuju?“ mrkne na mě, což mě vyvede z rovnováhy. Tohle bylo taky míněno jako vtip, že jo? Ujišťuju se v duchu. Určitě ano, Nairi. Zase děláš ukvapené závěry! Samozřejmě, že to byl jen žert! Pokračuju ve vstávání z postele. Zprvu trochu nejistě, ale nakonec to ustojím. I přes princovo mrkání.
Zvednu se a začnu házet na židli všechny části brnění, které leží rozházené po místnosti. Přidám k nim své dýky a něco málo nožů. Vyhrabu ze dna skříně nějakou tuniku.
„Vstávej,“ pobídnu nakonec stále ještě ležícího Gunnara. „Čeká nás náročný den!“
Náročný teda alespoň pro mě. Ne že bych se běžně flákala, ale dnes se na nic nedokážu plně soustředit. Jestli si toho někdo z mladých všimne, nedá to najevo. Ale asi ne. Vtipkují ve dvojicích tak, jako obvykle. A já je výjimečně nechám žít bez kliků a jiných postihů. Jen dnes, slíbím si v duchu.
Moje myšlenky se neustále vracejí k událostem včerejšího večera. I když jdu chodbou paláce a snažím se vyhýbat všem, které potkám.
„Co si myslíš o Gunnarovi?“ sednu si na postel vedle Foraila, který zuřivě listuje tlustou zaprášenou bichlí. Osloveny se s výkřikem vymrští z postele a kniha se rázem ocitne na mém obličeji. Ten mám v jednom ohni, ale můj vítězný úšklebek zůstává.
„Já tě jednou zabiju,“ zamručí a promne si obličej. Pak ztuhne, jako by si teprve teď uvědomil, co přesně jsem řekla. A o kom.
„Co provedl?“ zamračí se a zvedne knihu ze země. Zaklapne ji a namíří sní na můj obličej. „Mluv! Kde je!“
„Až ho najdu, tak ať si mě nepřeje! A až ho příště uvidíš, tak ho rozhodně nepoznáš!“ Začne s knihou zuřivě šermovat. Stále nebezpečně blízko mému obličeji. Snad mi neurazí hlavu, povzdychnu si v duchu.
„Přestaň vyšilovat a odpověz mi. Co si o něm myslíš?“ Položí mu ruku na rameno.
„No, mně se zdál vždycky jako fajn chlap,“ poškrábe se na bradě, zatímco já mu nenápadně vezmu z druhé ruky knihu. Tak, o jeden problém míň.
„Ale občas má dost podezřelé otázky…“ Odmlčí se a zaměří svou pozornost zpět na mě. Ani si nevšimne, že má prázdné ruce a prstem opět ukáže na mě. „Co se stalo, Nairi?“
Zvednu ruku, že mu to řeknu, ale po jeho odpovědi mám na něj ještě něco, a tak vypálím: „Jaké přesně otázky?“
Můj bratr se ošije, ale mlčí, co mě donutí zvednout jedno obočí. Zúžím oči, abych vypadala hrozivě a nakloním se k němu. Přitom nepřerušuju oční kontakt a zvednu i druhé obočí. Totiž mi to vážně musí říct.
Hlasité předčítání
