„Na tebe,“ zrudne a uhne pohledem. V duchu se raduju nad malým vítězstvím.
„Co udělal? Jsi v pohodě?“ Dožaduje se vzápětí tónem, který zní o dost výš než normálně.
Dělám že jsem nic neslyšela. „Co si myslíš o Kirillovi?“
Odpověď je pár velmi peprných vět, které jsou okamžitě zapomenuty, protože se mi Forail odmítne podívat do tváře. Dívá se na své ruce. „Proč se mě ptáš na jediném dva chlapy, kteří mají dost kuráže a kteří o tebe mají zájem?“
„Nairi?“ Řekne vážně, když neodpovím.
„Gunnar mě včera zachránil.“ Ostře se nadechnu k pokračování, než Forail začne skákat po dalších ukvapených závěrech. „Včera na slavnosti. Večer tam byl Kirill. Chtěl si promluvit. V zahradě. A on… Vzpomněla jsem si na Mikaela a-a ztuhla jsem. Kdyby tam nebyl Gunnar, tak…“
Podaří se mi nesrozumitelně a trhaně vylíčit průběh celé události. Teď jsem to já, kdo se dívá všude jinam než do obličeje svému sourozenci.
„Moc mě to mrzí,“ obklopí mě kolínská a vzápětí jsem v bratrově náručí. Na malinký momenty si opět připadám jako holčička. Jako tehdy. A dovolím slzám, aby mi stékaly po tvářích a nechám své rozbouřené emoce, aby mě ovládly.
„Já ho tak nenávidím!“ Zalykám se a tisknu se k Forailovi ještě pevněji.
„Přál bych si, aby to bylo jiné. Jednodušší,“ pohladí mě po vlasech. To malé gesto stačí na to, abych přestala brečet.
„Já ne.“
Odtáhnu se od něj. Už jsem to zase já. „Díky.“
„A Kirilla nech na mě.“ Mám tu sílu se na něj usmát, než opustím jeho pokoj.
„Dobře, chvíli počkám. Ale nemysli si, že tě nechám si ho vychutnat samotnou. Taky s ním potřebuju prohodit pár slov.“ Uslyším ještě. Forail mi někdy dokáže vyloudit na tváři úsměv těmi nejpodivnějšími způsoby.
„Zaletíme si dneska k jezeru?“ odchytím ještě ten den šedookého důstojníka hodnou chvíli před večeří.
„Děje se něco?“ zeptá se trochu zmateně.
„Jen si chci promluvit,“ pokrčím rameny. To je to tak divné? Už jsme tam přece letěli několikrát! Je to naše místo! Anebo je to divné kvůli včerejšku?
„Hm, naposledy jsme tam byli předevčírem. Mohli bychom zjistit, jestli se to tam náhodou nezměnilo,“ usměje se potom a já jsem ráda. Všechno mu řeknu. Slíbím si.
Dobře, možná ne dneska. Pomyslím si potom, když letíme vzduchem. Ale někdy určitě.
Hlasité předčítání
