֍24. Zrada ֍
Po večeři mířím na svůj pokoj, ze kterého ale ke své velké nelibosti ihned mířím do trůnního sálu. Jestli je to nějaká blbost, tak ať si mě laskavě nepřejou! Ale co by mohlo být tak naléhavé, že mě kvůli tomu volají teď?
„A proto tam musíme co nejdřív poslat vojáky!“ uslyším krále promlouvat ke skupině lidí, zatímco se za mnou tiše zavírají dveře. Rozhlédnu se po sálu a zamračím se. Jsou tu samí vysoce postavení lidé a všimnu si i Gunnara, který je obklopen svými vojáky. A je nás tu dost, takže je nějaký problém. Sakra.
„Mohl bych požádat Jeho Veličenstvo Lothara, aby vám poslal nějaké muže jako posily. Patorynské království je pro něj také hrozbou a jestli by bylo poraženo i Mirielské, tak my bychom neměli nejmenší šanci.“ Pronese Gunnar rozhodně přes celý sál. Takže na nás zaútočili z jihu? Ale proč by to dělali teď?
„A jsi si jistý, že si to nevyloží špatně?“ zeptá se král.
„Zajisté to bude v rámci lepších budoucích vztahů v pořádku.“ Ujistí ho sebevědomě akobarec. Já se snažím dostat někam, kde budu líp vidět. Mít větší přehled, co se to tu zatraceně děje. Jestli nás někdo napadl, znamená to válku! Má hlava třeští pod náporem myšlenek.
Proderu se kolem Sepera téměř k trůnu, před kterým vladař stojí. Chystá se opět něco říct, když v tom se prudce rozletí dveře a dovnitř vpadne nějaký muž divoce mávající nějakými papíry. „Jsou to podvodníci! Celé je to podvrh!“ křičí. „Tohle jsou důkazy o akobarských úmyslech! Nechtějí spolupráci! Chtějí jen naši zkázu!“
Celým sálem to zašumí a ozve se řinčení tasených zbraní. Někdo se dokonce rozběhne přímo proti Gunnarovi a jeho lidem. Ti ho obklopí kolem dokola, připraveni se bránit. Vzduchem létají urážky.
Potom se rozhostí ticho. Až v tom momentě si uvědomím, že stojím za králem a držím mu u krku svou dýku. A že se na mě všichni překvapeně dívají.
„Byla v tom s nimi!“ uslyším nenávistné hlasy. „Celou dobu jim pomáhala!“
„Ticho!“ okřiknu je. „Nikdo ani hnout!“
Hlavně působit jistě a nikomu se nic nestane! Ujišťuju se v duchu. Co právě teď dělám?
„Teď půjdeme k jízdárnám a odletíme. Nikdo ani hnout a král bude žít!“ pobídnu ho směrem ven z místnosti. V duchu ho prosím, ať nedělá problémy a nadávám si. Co to proboha vyvádím?!
Gunnar mě následuje i se svou jednotkou. Nemám sílu se na něj podívat.
„Určitě si to nechceš rozmyslet, Nairi?“ zeptá se mě na chodbě Heldin Soter druhý. Člověk, ke kterému vzhlížím a kterému jsem vděčná za to, že tu můžu být. Někdo, pro koho pracuju.
To bylo naprosto nechtěně! Chci mu říct, že jsem to nechtěla udělat. Jenže už je pozdě. Už se to nedá vzít zpět. Věnuju mu omluvný pohled, i když se mu nejsem schopná podívat do očí. Asi je dobře, že je ke mně zády a nic z toho nevidí.
Dojdeme ven. Okna jsou plná lidí, ale nikdo se neodváží cokoli říct nebo jinak zasáhnout. Všimnu si Foraila a neslyšně mu naznačím, že ho miluju a že mi bude chybět. On zavrtí hlavou a palcem ukáže na stáje.
Pokrčím rameny a počkám, dokud nevyvedou Enifa ještě s druhým pegasem. Forail potom nasedne na sametově bílého oře.
„Já tě potom zvednu, jo?“ zachytím Gunnarův pohled a přikývnu.
Všichni už sedí na svých gryfech a čeká se jen na mě. Hlasitě polknu. Stále ještě nemůžu uvěřit tomu, co se děje.
„Omlouvám se, já nevím co… i tak to bohužel nejde vzít zpět,“ špitnu, i když bych přísahala, že mě král nemůže slyšet, a poté už uvolňuji tlak ostří z králova krku a černovlasý důstojník mě v ten samý moment vytáhne před sebe na sedlo. Gryfové se odlepí od země a následuje zběsilý úprk.
Letíme s větrem o závod a žádné jednotky se za námi k mému štěstí neobjeví. Už se stmívá, když doletíme na akobarské území, a tak se musíme někde utábořit.
Seskočím z Kagra a teprve teď se naplno projeví panika, která mě svírala celou tu dobu. Vždyť já tam málem nechala Foraila! Já ho málem opustila! Člověka, který mi je na světě nejbližší! A dolehne na mě váha celé situace.
Právě jsem se dopustila velezrady!
Hlasité předčítání
