֍ 26. Utíkat je dřina ֍
Tu noc toho moc nenaspíme. Já kvůli paralyzujícímu strachu, který mi nedovolil usnout a ustoupil teprve, když se Kagr zvedl a poodešel. Ostatní kvůli tomu, že si člověk, který ho k tomu donutil usmyslel, že spánek je k ničemu, a že je lepší se dostat pryč. Gunnar nás poté žene ostrým tempem dál ještě dlouho poté, co překročíme hranici.
Velmi dobře chápu, o co se snaží, ale i na můj vkus to trochu přehání. Heldin Soter druhý a Lotar Nadaris první jsou sice na nože, ale ani jeden z nich si podle mě doopravdy válku nepřeje. To by totiž už dávno nějaká propukla. Což znamená, že je vysoce nepravděpodobné, že by za námi pustili celou letku. Zvlášť po včerejších zprávách o útoku.
„Hm,“ zabručí na mé domněnky Gunnar a víc se k tomuto tématu nevyjadřuje.
„Konec pauzy!“ zavelí vzápětí, jako by mě vůbec neposlouchal.
Vyšvihnu se tedy s nepořízenou na Enifa, který sice vzlétne, ale už při odrazu funí námahou. Rozhlédnu se kolem, protože trénovaný pegas přece nemůže být jediný, kdo princovo tempo nestíhá! Gryf temný jako mé noční můry přitáhne mou pozornost téměř okamžitě. Naše pohledy se střetnou a mé dýchací cesty na ten okamžik vypoví službu. Pokud mám pocit, že jeho výraz je povýšený, tak čím jsem si stoprocentně jistá je fakt, že na mě vycení zuby.
Odvrátím hlavu. A potom mé oči sklouznou k druhému okřídlenému koni, který je zbrocený potem stejně jako Enif. Přeletím pohledem i vší silou napínající se křídla zeleného gryfa napravo a potom jeho modrého souseda. Prostě zjistím, že všichni mají stejné problémy, jako můj pegas.
A stejně jako pěna u huby a hlasité namáhavé dýchání mi nepřijde jako dobrý ukazatel dlouhodobé udržitelnosti našeho tempa, tak zřejmě nejsem jediná, kdo zastává podobný názor.
„Hej veliteli, nedáme pauzu?“ ozve se zezadu Merlia, jejíž gryf spolu s nejméně polovinou skupiny začíná viditelně zaostávat.
„Ještě ne,“ ani se neohlédne Gunnar. „Není správný čas.“
„Ale velitel-,“ protestuje jezdec vedle Merlie, ale princ Enmera rázně přeruší. „Zastavujeme až za meandry, kde postavíme dočasný tábor. Tady jsme málo krytí.“
A tak se navzdory zjevné nelibosti ženeme dál vpřed, ale i přesto mi přijde že Gunnar alespoň malinko zpomalil. Nebo se mi to zdá…
Jak postupujeme hlouběji do území lidí, které jsem dávno prohlásila za své nepřátele, všimnu si, že se krajina před a pod námi začíná pozvolna proměňovat. Nejdřív se zvedne, takže musíme popoletět o něco výš, což je další věc která Enifa s ostatními okrade o cennou energii. Která by se dost hodila, kdyby za námi přeci jen někoho vyslali.
Potom se zase sníží a před námi se rozprostře rozsáhlé údolí. Stromy, které na vrcholu skal rostly spíš jednotlivě, se začnou sdružovat do malých lesíků, až se z nich stane neprostupný prales. Napravo od nás se objeví blyštivý pramínek, který skáče dolů mezi kameny a střídavě se objevuje a mizí z dohledu.
Z tenkého proudu vody se s rovnějším terénem stává klikatá řeka, která jde v hustém lužním lesu jen těžko vidět. Akobarský princ nás ale vede s naprostou jistotou přesně podle jejích četných záhybů, které se táhnou daleko před nás. Jeden je obzvlášť špatně patrný, a přesně u něj také změníme směr letu, a který taky částečně objevíme, než konečně přistaneme o kus dál na malé mýtině.
„Dál jdeme pěšky,“ nečeká Gunnar, který už je z Kagra dole, až se ostatní vzpamatují a vyráží se svým gryfem v těsném závěsu hlouběji do lesa. Uslyším klení a chvatné sesedání, ke kterému se připojím, protože úplně nestojím o to, abych zůstala trčet tady.
Hlasité předčítání
