Tak pojď, postrčím neochotného pegase do kroku. A snažím se ignorovat jeho roztřesené nohy a svěšená křídla. A sípavé zvuky, které ke mně doléhají. Ještě kousek!
Když princ vydá povel k založení tábora, mám pocit, že Enif se každou chvílí složí. Ten ale pouze zastaví a kromě potu, který z něj stále leje vypadá naprosto v pohodě. Dýchání jako o život, které ještě před chvílí předváděl je taky to tam. Protočím nad ním oči. Herečka.
Jednotka se seskupí pomalu, ale o to rychleji se dají všichni do práce. Abych jen hloupě nestála, připojím se do víru příprav k Sarii, která právě skládá stan. Ve kterém je místo i pro mě, jak se od ní dozvím vzápětí. Takže držím plachtu a poslouchám její instrukce. Zatloukám spolu s ní kolíky, abych neměla dostatek času na uvažování, jak to že jsou tak… připravení.
„Ty Sarii?“ obrátím se na ni, moment potom, co zmizí vevnitř. „Byl by velký problém, kdybych tě požádala o půjčení-,“ nakouknu do našeho sdíleného útočiště.
„Ale vůbec ne,“ přeruší mě s úsměvem.
Zbytek odpoledne ležím ve stanu a odpočívám. Jenže takové nudné činnosti může jeden dělat jen nějak dlouho než se začne nudit. A tak vylezu ven, abych si všimla, že všichni ostatní kromě Foraila jsou rozesetí v kruhu kolem ohně, který si vymohl Henlen, a na kterém se opéká srnec.
Postřehnu taky jejich žalostně malou hromádku dřeva, a tak se rozhodnu, že jsem přesně ta osoba, která půjde pro další. Když se za mnou po pár metrech ozve zvuk praskající větvičky, strnu. Udělám ještě pár kroků, poté se sehnu pro nejbližší větev. Přitom se pokusím nenápadně poohlédnout.
Docela se mi uleví, když zjistím, že je to Gunnar a ne někdo jiný, kdo mě následoval. Potom svou pozornost přesměruji na zem. Seberu onu větev a čekám, co udělá. Princ ale jako by vycítil, že teď není vhodná chvíle, nedělá nic. Za celou tu pro mě až příliš dlouhou dobu se ke mně přiblíží jen jedinkrát a s velkou pravděpodobností se jedná o náhodu, jelikož se prostě oba chystáme sebrat stejný kus dřeva.
Naše pohledy se střetnou a větev oba pustíme. Ihned se otáčíme opačným směrem.
Na myšlenky víří jedna kolem druhé, a když sejdeme do úseku, kde to moc k nalezení není, v duchu nadávám. Princovu přítomnost už dávno nevnímám tak intenzivně jako na začátku. Spíš mi konečně docvakne, že to co prožívám právě teď co doopravdy děje.
Co jsi to udělala? Ozývá se dokola v mé hlavě. Můj život byl v mirielském paláci v bezpečí a měla jsem práci, které mě naplňovala radostí. Občas. Forail si to tam zamiloval. Vždyť je to jeho druhý domov!
A teď? Díky mně oba naše životy visí na tenkém vlásku. A můj bratr kvůli mně všechno obětoval. Podruhé. Velice na nás obří hora nejistoty a všechno je to jenom moje vina. Moje chyba.
Hlasité předčítání
