Povzdechnu si, ale jeho váhu jeho pohledu ustojím.
„No tak mi alespoň řekni, jaký máš z toho pocit.“
„Zlý,“ následuje můj další povzdech, ale tentokrát nejsem jediná.
„Neboj, my to nějak přežijeme. Spolu zvládneme všechno,“ opře si hlavu o mou.
„Já vím.“ Zamumlám potichu.
O chvíli později seberu odvahu a dodám: „Vím, že je to ode mně neskutečně sobecké, ale jsem ráda, že tu jsi. Jen doufám, že jsem udělala správné rozhodnutí.“
„Tím se teď netrap. To zjistíme,“ obdaří mě neveselým pokusem o úsměv, nad kterým jen zakroutím hlavou. Potom se opatrně ušklíbnu. Jak se asi dostanu zpátky na svého okřídleného společníka?
„Opovaž se!“ Forailovi ihned dojde, co se mi honí hlavou.
„Ani na to nemysli, Nairi!“ zvýší hlas, když se můj úšklebek nehne.
„A tvůj čtyřnohý přítel nás ponese oba ještě hodinu, a pak už z něj nic nezbude, že?“ prohrábnu sametovou srst.
„A kdo tě chytí tentokrát?“ protestuje Forail, se zakaboněným obočím.
„Nic takového nebude potřeba, Enif je zvyklý,“ písknu na svého parťáka dřív, než mě bratr stihne zastavit.
„Opatrně prosím tě. Nechci, aby tvoje rozpláclá mrtvola byla to poslední, co uvidím.“ Potřese hlavou, jako by snažil takovou představu vyhnat. „To bych tě viděl ještě dlouho ve svých nočních můrách.“
„Ale no tak, za chvíli bys ani nevěděl, že jsem kdy existovala. Nechceš, abych umřela obecně. Já taky ne. Ani ty bys nemusel v nejbližší době natáhnout brka, až budeš nad něčím bádat, víš?“ zkontroluji pohledem, jak daleko je Enif. Potom věnuji Forailovi zářivý úsměv a odrazím se.
Podruhé letím vzduchem, ale tentokrát se mi povede pevně chytit. Bez dalších problémů se potom vyšvihnu do sedla.
„Vidíš, je to hračka,“ blýsknu úsměv na Foraila, který mě sice zcela jistě neslyší, ale přesto si viditelně oddechne a otře pot z čela.
Po namáhavé cestě, která k mému velkému nadšení ještě zdaleka není u konce, konečně přistaneme a Gunnar vydá rozkaz založit tábor. Po neustálém přemítání, jestli jsem udělala chybu a jak velkou, změnu ocením. Místo, které tentokrát tmavovlasý podivín vybral je kvůli svému umístění na louce víc na očích, ale alespoň jeden nevráží do stromů na každém kroku. Znamená to ale, že je princ víc v klidu, což je možná způsobeno tím, že jsme hlouběji na jeho území. Anebo tím, že jsme zatím nenarazili na nikoho, kdo by nás následoval.
Opět se připojím k Sarii a zůstanu po jejím boku i na večeři. Připadám si docela nesvá, což se ještě zhorší, když se můj pohled střetne s Hanlanovým. Gunnarova pravá ruka se ihned potom otočí na prince a nervózně se zasměje čemusi, co ten pablb řekl. Po chvíli si prohrábne světlé vlasy a jeho pohled se stočí ke mně. Překvapeně zamrká a nakloní se ke Gunnarovi, aby mu něco pošeptal do ucha. Pocit nevole ve mně vzroste a tak ihned vstanu a vypravím se doplnit dřevo. Podívám se přitom na Foraila, jestli by nešel se mnou, protože při pomyšlení na společnost kohokoli jiného se mi zježí chlupy na krku.
Než se ale můj sourozenec vzpamatuje, zvedne se princ a s malým odstupem mě následuje k těm několika stromům, které se kolem dají najít.
Hlasité předčítání
