„Vidím, že jste si poradili,“ usměje se na nás plavovláska. „Tak teď pojďte za mnou.“
Soustředím se na to, kudy nás vede, ale po několika zatočení vlevo i vpravo si brzo nemůžu vzpomenout kde byla která a jsem dočista ztracená. K mé úlevě máme s Forailem pokoje vedle sebe, takže alespoň někoho v tomhle bludišti najdu. Kromě sebe samozřejmě.
„A co teď?“ zeptá se bratr, když o nějakou dobu později vklouzne do mého nového království.
„Asi čekáme, jak dopadne Gunnar u svého otce. Ale teoreticky to tady mezitím můžeme prozkoumat, ne? Co kdybychom potom tu šanci neměli?“ Zvednu se z postele.
„Tak to bychom se měli rozdělit,“ věnuje mi Forail významný pohled, když nás uvidí první stráž. Než se naděju, odpojí se ode mně a zmizí za rohem. Jeho výraz se mezitím změní na omluvný, a když mě stráže zastaví, tak na škodolibý.
Dva snědí tmavovlasí hromotluci stanou přímo přede mnou. „Ty!“ Zastaví se přesně tak, aby mi blokovali cestu. Z jejich výrazu vyčtu odhodlání, které mi říká, že pokud nejsem nadčlověk, tak se přes barikádu, kterou tvoří asi nedostanu.
„Hledáš někoho?“ zeptá se statnější z dvojice.
„Vlastně ano, Gunnara,“ nedám najevo, jak mě můj zrádcovský sourozenec nakrkl. Had jeden zrádný!
„Právě je na koberečku a má spoustu vysvětlování, tak snad někdy jindy,“ ušklíbne se nižší z nich a já si všimnu jeho pokřiveného nosu.
„Ale neboj, prokážeme ti velkou laskavost a doprovodíme tě zpět do tvých komnat, aby ses náhodou cestou neztratila.“ Doplní ho jeho taky se šklebící kumpán s obličejem plným pih a vykročí směrem ke mně.
Nejsem si jistá, jestli se mi chce hned první den vyvolávat povyk a Forail opustil svůj pokoj. A navíc je moje první reakce o krok ustoupit, a tak nenápadně pustím rukojeť svých dýk, kterých jsem se mimoděk chopila a otočím se zpět. „Zajisté pánové. Budu vám neskonale vděčná za vaše služby. Co jen bych bez vás dělala.“
V duchu utrousím pár nadávek a velmi opatrně se vyhnu slovu zavázaná, protože by si to pánové mohli velmi špatně vyložit, a pak už bych teda povyk působila stoprocentně.
Než vejdu zpět do pokoje, spatřím ještě koutkem oka bratra, jak přechází chodbu přesně tam, kde to předtím blokovali stráže. A dala bych ruku do ohně, že se u toho ďábelsky kření. A výborně baví. Potom postřehnu úsměvy dvou chlapů, které ani zdaleka nepřipomínají žraločí a rychle za sebou zabouchnu dveře.
Potom si to rozmyslím a vykouknu. „A pánové, nevíte čirou náhodou, jestli bude Gunnar k dispozici třeba zítra?“
Odcházející stráže se na mě otočí, a pak si vymění pohledy. Jeden se zamračí a druhý pokrčí rameny.
„Takže už dneska?“ rozhodnu se dopřát Forailovi více času.
Vyšší ze dvojice si odkašle, což mě přiměje se zamyslet. „Ach tak. Princ. Omlouvám se,“ řeknu potom bez jakéhokoli zájmu a pokusím se sladce usmát. Přestávám si být jistá, o co přesně se snažím, ale dle jejich zmatených výrazů se mi daří alespoň něco.
„Tak až budete něco vědět, víte kde mě najít.“ Věnuji jim další široký úsměv, během kterého necením zuby. Na rozdíl od nich. Poté definitivně zaklapnu dveře, jen abych je o půl sekundy potom opět otevřela.
„No a kdyby se někdo náhodou uvolnil k prohlídce této vskutku velkolepé stavby, tak klepněte.“ S tím jim zabouchnu před nosem. Teď už fakt nadobro.
Sakra! Proč se musí věci vždycky tak zkomplikovat! Usadím se následně opět na svou postel a čekám.
Hlasité předčítání
