Jenom doufám, že došlo k nějakému komunikačnímu šumu a Gunnar je na naší straně. Povzdychnu si, když se převlékám do méně zpoceného oblečení. A i když tomu pomalu přestávám věřit nedokážu si odpustit myšlenku, že by to tak bylo jednoduší. O dost.
Poté se odeberu ke své posteli a sotva se na ni svalím, dveře jsou rozraženy dokořán a dovnitř vpadne Forail.
„Dneska jsem nějaká žádaná,“ řeknu místo pozdravu.
„Copak nejsem první, kdo tě poctil svou přítomností?“ Plácne sebou bratr vedle mě. A částečně na mně, nutno dodat. „On se ukázal i princ?“
„Byl tady a já už vůbec nevím, co si mám o tom všem myslet.“ Odvalím ho ze sebe. „Celé je to jedna velká chyba!“
„A proč by mělo být shledání s Einar chybou, smím-li se zeptat, ó má velectěná paní?“ drcne do mě ten neurvalec.
„Tento malinký detail zrovna ne. Všechno ostatní.“ Oplatím mu drcnutí a otočím se k němu čelem. A unikne mi dlouhý ztrápený povzdech.
Přidá se: „Tak to vyklop.“
„Viděla jsem Gunnara, jak se objímá s ním. Mikaelem. Potom byl tu a slíbil, že mě vezme do stáje, ale choval se divně, když jsem zmínila Einar. Přeřekl se a dohromady tu byl asi dvě sekundy, a pak zase odešel. To jsem asi neměla, ji zmiňovat. Určitě neměla.“ Vychrlím na něj jedním dechem.
„No tak teď už s tím stejně nic nenaděláš. A asi jsi mu tím sebrala vítr z plachet, když se musel takový sofistikovaný řečník jako on splést.“ Pokrčí bezstarostně rameny.
„Což neznamená, že se nepokusíme zjistit, co přesně to pro nás bude znamenat.“ Založím si ruce na hrudi. „A o minimalizaci škod.“
„O to se budeš starat ty, laskavá sestro. Já mám na práci mnohem lepší věci, jako například bádání jistých neznámých substancí. A pokud chceš vědět, na co jsem přišel, tak uděláš jak říkám a ujmeš se té minimalizace škod sama. Ať to znamená cokoli.“ Věnuje mi vítězoslavný pohled, ve kterém úplně vidím Gunnara. Evidentně na nás všech jeho přítomnost zanechala nějaké následky.
„Samozřejmě. Jen si budu muset promyslet, co všechno si pod tím představuju.“ Přitáhnu si nohy k tělu a vytasím se se zamyšleným výrazem.
„Teď už mi povíš, cos zjistil?“ Obdařím ho malým křečovitým úsměvem, který se ale v momentě jeho přitakání změní v druhý vítězoslavný. Ne nepodobný tomu, se kterým se před chvíli vyzbrojil on.
„Asi tě teď zklamu, protože jsem vlastně ještě nic pořádného nezjistil. Zatím. Ale, podařilo se mi nabrat kus toho bílého prášku a jediné co o něm můžu říct, že je fakt divný. Nevypadá jako nic, s čím jsem se doteď setkal.“
„Ale i vždyť i to je velký úspěch,“ zavrtím nad ním hlavou, a pak ho praštím do ramene.
„Hej! Jestli toho nenecháš, tak se ani nebudu pokoušet zjistit, co to je a vyhodím ho z okna!“ zamračí se na mně a mne si zasažené místo. Ještě větší herečka než Enif.
„Abych tě k tomu bádání potom nemusela dokopat. Doslova. A opovaž se něco házet z okna!“ Uštědřím mu další ránu, tentokrát patou a trefím se přímo do holeně. „To se dělá, zacházet tak nezodpovědně s důležitým materiálem?!“
Hlasité předčítání
