֍ 32. Smršť ֍
Začínám mít pocit, že čtyři stěny, které mi dělají společnost dvacet čtyři hodin denně mě utlačují a že podlaha už začíná mít od dveří táhnoucí se cestičku kolem postele a končící u okna. Vyšlapanou z mého neustálého přešlapování.
Ale dnes se konečně podíváš do stájí, utěšuji se, když nedočkavě vyhlížím snídani.
Když pod talířem objevím úhledně složený lísteček, vyskočím nadšením. Gunnar poslal, kdy a kde mám být!
Rychle očima přelétnu úhledná slova, jen abych se ujistila:
Ani dnes to nebude možné, byť mě to velice mrzí.
Byl jsem povolán k jistým neodkladným záležitostem.
Zítra.
G
Hned co si uvědomím význam papírku, sbalím ruce v pěst a zmačkám ho. Potom ho zuřivě rozškubu na cimpr campr a cáry papíru vyhodím oknem. Znechuceně pozoruji, jak padají k zemi, kde se potkají s kaluží.
Proč jen mi tohle chování vůbec nesedí s tím Gunnarem, kterého znám? Je možné, že se chová jinak mimo hrad? Přece nemůže mít tolik povinností, aby si na mě za celou tu dobu nenašel ani chvíli?! Dám se znovu do přecházení. Pokud jsem měla nějaké pochybnosti o vznikající cestičce, tak do zítřka bude jasně zřetelná. Protože pochodovat přestanu, až potom co do dveří nakoukne dlouhovlasý dědic akobarského trůnu.
„Nějaká natěšená, ne?“ ušklíbne se na mě, ale přijde mi, že se tím snaží něco zamaskovat. Třeba úlevu, že na mě nemusí dlouho čekat. Protože dle lehkého podupávání jednou nohou to vypadá, že má docela na spěch.
„Ani ne, spíš je mi jasné, že na mě máš jen chvíli, když máš pořád ty porady. Nepotřebuješ zabít čas tím, že budeš stát přede dveřmi než se převléknu nebo něco podobného.“ Následuji ho chodbou.
„No to bych rozhodně zůstal vevnitř, ale vlastně ano. Mám lepší věci na práci. Nebo spíš otec a já musím být přítomen.“ Přizná nevesele, což mě překvapí a jeho zřejmě taky. Na tváři se mu objeví zvláštní výraz.
„Jak se ti zatím u mě doma líbí?“ obrátí se na mě zničehonic.
Přestanu se snažit zapamatovat každou zatáčku a podívám se na něho. „Kromě té prohlídky, která byla na můj vkus příliš krátká a strohá, jsem toho moc neviděla. Takže ani nevím, jestli si chci zatím dělat nějaký názor,“ pokrčím rameny.
„No, to bych neskutečně rád změnil počínaje dneškem. Jenže otec je spolu s většinou lidí přesvědčen, že je příliš velké riziko, že tu vůbec jsi. Ale postupně jim dokážeme, že to tak není, tak jako u vás se mnou.“ Věnuje mi pohled, který má být snad povzbudivý. Ještě tón, kterým celou větu vyřkne mě zarazí. Je trochu nepatřičný, ale o to by ani tak nešlo. Spíš se mnou ještě takto nemluvil. Leda ohledně těch vzkazů! Uvědomím si a rázem se mě zmocní velmi nepříjemný pocit… naprosté hrůzy.
A snad ještě větší strach než ze samotného zjištění mám z toho, co to znamená. Nebo co by to mohlo znamenat? Snažím se posbírat poslední střípky naděje. Co když si to celé špatně vykládám? Určitě se mi to jenom zdá. Špatně jsem si věci domyslela. Pokouším se zahnat paniku.
Chvíli nato se ocitneme před dvoukřídlými dveřmi, kde jsem poprvé po… hodně letech viděla svou noční můru. Naše výprava ke stájím právě skončila a nahradila ji mise setkat se s Einar.
Tentokrát se zděšeně neotočím, ale kvůli hádejme čí přítomnosti se dostanu dovnitř. Gunnar velmi sebejistě zabočí vlevo, a já ho následuji protože se tu samozřejmě nevyznám.
„Tak a tady je ten tvůj kůň,“ zastaví se nakonec u boxu, který je okupován Enifem a zkříží ruce, zatímco pegas přestane přežvykovat a věnuje nám svou pozornost, asi na sekundu, během které si odfrkne – doufám, že na pozdrav – a poté se dá zase do jídla. Já věnuji oběma zdvižené obočí. Enifovi proto, že je mu všechno až moc jedno. A Gunnarovi, protože mě vzal k němu přestože jsem celou dobu chtěla vidět někoho jiného.
I tak ale otevřu a vejdu za Enifem, abych ho alespoň pohladila. On si opět odfrkne, že proč ho ruším. Ignoruju tuhle jeho náladu a prsty mu pročísnu hřívu, dokud se nedostanu k zacuchanému kusu. Samozřejmě ho rozpletu. Přitom si vzpomenu na mé poslední setkání s Einar a obejmu ho. Jen silou vůle nutím své prsty, aby se tak netřásly.
Hlasité předčítání
