„Já tě asi zabiju,“ vykročím směrem k němu rázně. „Co si myslíš, že děláš?!“
Než se stihne vzpamatovat vrazím mu. „Neřekla jsem ti náhodou, ať jsi zticha?“
„To sice ano, ale zapomněla jsi, že tady nemáš žádné právo natož moc mi přikazovat, co mám dělat,“ na tváři se mu vyloupne úsměv, který jsem zahlédla už tolikrát. A přesto mi na něm právě teď něco nesedí.
„Co tím chceš naznačit?“ svraštím obočí, když udělá dlouhý sebevědomý krok vpřed místo toho, aby se stáhl, jak jsem předpokládala.
Einar opět varovně zavrčí, ale Gunnar ji absolutně ignoruje.
„Že když budu chtít, ať nám pomůžeš, tak se nebudu ptát!“ v očích se mu zableskne. Poté mírně nakloní hlavu a při dalším děsivém zvuku, který se ozve z hrdla mého gryfa zatřepe hlavou, jako by se vzpamatoval. Vzápětí mi věnuje omluvný úsměv. „To jsem nechtěl říct?“
„A co jsi chtěl?“ zvednu jedno obočí a snažím se vypadat zvědavě. Zároveň mi bolestivě tepou spánky – Co to má znamenat? Vždyť Gunnar se nikdy neoháněl svým titulem…
„Chtěl jsem tě opět požádat o pomoc, jelikož můj otec je ještě stále v domnění, že jsem nadšen pro jeho válku. Což není v žádném případě pravda, ale kdyby se to dozvěděl, tak nevím, čeho by byl schopný. Proto si myslí, že jsme mu i přes velký neúspěch naší výpravy byli schopní alespoň přivést někoho, kdo zná mirielský palác, jako své boty. Někoho, kdo nám bude rádcem v plánovaném obléhání té, jak jsem měl tu čest spatřit, velkolepé stavby. Tebe.“
Má reakce je nepatřičný nervózní smích. „Ten byl dobrý Gunnare. Jakou čest?“
„Já nežertuji. Proč myslíš, že mě otec tahal na tolik porad? Je naprosto rozzuřený naším neúspěchem a já jen stěží dokážu oddálit chvíli, kdy rozhodne, ať se zúčastníš taky. Kdyby věděl to, co ty, tak by nebylo koho kam tahat. Proto musíš vědět, co se děje a zahrát svou část. Tvářit se, že nám pomáháš…“
„Je ti jasné, že vám nic neřeknu?“
„Něco si vymysli nebo uprav nejdůležitější detaily, to je mi jedno. Jen se musíš tvářit, že jsi s námi. Ani to nemusí vypadat, že to děláš dobrovolně. Můžeme otci říct, že jsme uzavřeli dohodu.“
„Něco takového po mně nemůžeš chtít. Já své království nezradím.“ Založím si ruce v bok. Za mnou se stále ozývá
„Jsi si vědoma toho, že když to nepůjde po dobrém, tak to půjde jinak? A já už ti nebudu moct krýt záda?“ princův výraz se najednou opět promění a já mám při pohledu do jeho bezcitných očí co dělat, abych neucouvla nebo nedala svůj strach najevo jinak. „A co se týká zrady, tak to vlastně taky není tak docela pravda, že? Jinak bys byla tam a ne tady…“
„Je ti jasné, že stojíš v místnosti s mým údajně nezvladatelným gryfem, který mě dotud může kdykoli dostat, že?“ přeruším ho a sama jsem překvapená, že se mi netřese hlas.
Z úst mu unikne krutý smích. „A kam bys vůbec šla? Bez svého bratra? Snad ne zpět k mirielům?“
„Nenechám se umučit tebou,“ přistoupím k němu, abych mu dala najevo, že se ho nebojím. Za sebou uslyším další vrčení a mám pocit že i nějaké… šustění? Ale nemám čas zjišťovat přesně co, protože má pozornost je upnutá na tmavovlasého muže přede mnou.
Hlasité předčítání
