Anna: „Já to mám hor, horší.“
Běta: „Ale prosím tě, než se vdáš, tak se to zahojí. Vzmuž se, vlastně zženšti se a řekni si. Jsem Anna Králová a vydržím všechno. No dělej. Řekni to.“
Anna: „Když já už nejsem Králová, ale Sýkorová, vlastně Strnadová.“(Poté odchází.)
Běta: „Cože, ona je manželka Karlíčka? Mého Karlíčka? Karla? Ten hajzl! Prej si nic nepamatuje. Ale to já tak nenechám. Jako že se Běta Čtvrtá jmenuju. Ze mě si nikdo srandu dělat nebude. To je samý Bětuško sem, Bětuško tam a on je přitom manžel mojí neteře! Zaškrtím ho. Upeču ho. Sním ho. Fuj, to bych si dala. Jestli je jeho tělo tak zkažené, jako duše, tak by mi stejně nechutnal. Je ale pravda, že bych si to pamatovala jenom týden. Jednou k nám přišel pacient a povídá. Pane dochtore, já už mám těch prášků plný zuby. To je pět před snídaní, osm po snídani, dvanáct po obědě a čtyři k večeři. Napište mi jeden velkej a já si ho budu v průběhu dne krájet.“ (Sedne si za stůl a začne psát.) Vážená přítelkyně. To je moc nóbl. Přítelkyně. To je divné. Známá. To by mohla poznat, od koho to je. Neznámá. Co se s ní budu mazat. Káčo pitomá. Tvoje dcera se provdala, jmenuje se Sýkorová a její manžel na ni čeká v restauraci Pod kaštanem. Běta. (Zalepí dopis, nadepíše obálku jménem Eliška a odejde. Přichází Eliška. Otevře dopis a čte.)
Eliška: „Já se snad zblázním! Když mě podvádí manžel, je to sice nesnesitelné, ale dá se to přežít. Ale když mě podvádí vlastní dcera, je to, jako by vám uřízli kus těla. (Přichází Jaroslav, na půl úst pozdraví, otevře noviny a čte.)
Jaroslav: „Čau. Není tady? To je dobře. Chudák Pepa. Co bude k obědu.“
Eliška: „No jasně. Nic jiného tě nezajímá. Jen se nažrat a protřepat kdejakou sukni. Kdo je koloušek!?“
Jaroslav: „A jéje, ty máš zase náladu. To je kvůli ní? Ženy jsou jedno veliké slzavé údolí.“
Eliška: „Tak on panáček ani nezapírá? Já se můžu přetrhnout, lítám z práce domů a pak zase do práce, jen abych vydělala na nějaký to lepší živobytí, a ty si tady sjednáváš schůzky! Když tě obviním z nevěry, tak mi nedopřeješ ani tu radost z toho, abych tě usvědčila, a klidně to přiznáš?“
Jaroslav: „Tady stojí, že bude od příštího měsíce zdražen chléb. To asi nynější vláda padne.“
Eliška: „Posloucháš mě vůbec? Zajímá tě víc rodina, nebo žrádlo!“
Jaroslav: „Prosím tě, jak se to vyjadřuješ? Samozřejmě, že mě rodina zajímá. Ale musím dodat, že bych něco malého pojedl.“
Eliška: „Žrádlo, žrádlo, žrádlo. Potom trochu sexu a zase žrádlo. Když jsme spolu chodili, bylo to obráceně. Sex, sex, sex, žrádlo, sex. Doufám, že ti ten tvůj koloušek taky uvaří.“
Jaroslav: „Ženy jsou jedno veliké slzavé údolí.“
Eliška: „Jestli chceš jíst, dej si srnčí, koloušku.“
Jaroslav: „Mám já tohleto zapotřebuju?“
Eliška: „Máš! Máš ty mě vůbec ještě rád? Naposledy, když jsi mi řekl něco pěkného, tak to bylo na radu rozhlasového pořadu, kde radili, aby muži probudili svou ženu slovy: vstávej moje drahá. Jak jsi reagoval ty? Zatřásl si se mnou, jako bych byla pytel pšenice a řekls: V rádiu říkali, že mě stojíš hodně peněz. Prý tě mám probudit slovy, že jsi moc drahá.
Hlasité předčítání
