Jaroslav: „Říkala jsi, že není moje. Tak koho je!“
Běta: „Strnada.“
Pepa: „Sýkory.“
Jaroslav: „Ale Strnada si vzala. Jenže je Sýkory.“
Běta: „Strnada.“
Pepa: „Sýkory.“
Eliška: „Ticho! Ty si opravdu myslíš, že Anna není tvoje dcera? Tak mi řekni, kdo to u mě byl, když si ty zpíval celou noc na stole!“
Jaroslav: „Já jsem byl u tebe.“
Eliška: „Jenže kamarádi ti potvrdili, že si zpíval celou noc, panáčku. Tak kdo to byl!“
Jaroslav: „Opravdu jsem to byl já. Kluci byli opilí. Ti by mi v té chvíli potvrdili cokoli. Chlapi jsou loajální. Proč si ale řekla, že není Anna moje?“
Eliška: „Byla jsem rozčilená a chtěla jsem tě naštvat. Proč sem ale motáte ty ptáky? Strnada, Sýkoru. Ještě, že jsi Jaroslav Král a ne Králíček. Musela bych si pořídit voliéru.“
Jaroslav: „Ty víš, že se naše dcera vdala?“
Eliška: „Nevím, vlastně asi vím. Napsala mi to anonymka. Prý se jmenuje Stehlík, nebo tak nějak.“
Jaroslav: „Anonymka se podepsala jako Stehlík? To nedává smysl. Anonym se nepodepisuje.“
Pepa: „Jak jsi poznala, že to byla anonymka a ne anonym?“
Eliška: „Anonym se podepsal, Běta. Tak blbá by Běta nebyla, aby se pod anonym podepsala.“
Pepa: „Podepsala se Stehlík, nebo Běta?“
Jaroslav: „Jenže. Jestliže se podepsala, není to anonym, ale křivé, lživé svědectví. Za koho se vlastně vdala?“ (Přichází Karel.)
Karel: „Dobrý den.“
Jaroslav: „Za toho!“
Pepa: „Za toho?“
Eliška: „Za toho?“
Běta: „Za toho! Je to sklerotik a má Karlův Gottův syndrom.“ (Běta s Pepou odchází. Jaroslav posadí Karla na židli a s Eliškou mu dávají otázky do ztracena. Například, jestli je pravda, že má syndrom atd. Karel zpívá píseň.)
Čas se zvolna zastavil a zbývá jenom říct, mám být zase sám. Proč mám tě ještě pořád rád, i když jsi šla, bůh ví kam.
Dny s tebou strávené navždy zůstanou kdesi v myšlenkách. Jsi s ním a mě si řekla ne. A co tvůj dům, tvůj práh.
Den za dnem kolo štěstí točí se mi zpět. Zůstává jen rána pěstí, co mi život dal.
Připadám si zase jednou jak uvadlý květ. Jak ten šašek na zdi, co pro tebe jsem namaloval.
Rád bych se smál jak on.
Pár dní to vydržím, než naučím se smát, vždyť na světě jsem rád. Však dnes můj smích drží půst a vousy nechám klidně růst.
Jen pes mi věrný je a leží u nohou. Tys řekla adié. Mám vstát a všechno nechat být. To ne.
Den za dnem kolo štěstí točí se mi zpět. Zůstává jen rána pěstí, co mi život dal.
Připadám si zase jednou jak uvadlý květ. Jak ten šašek na zdi, co pro tebe jsem namaloval.
Rád bych se smál jak on. (Přichází Běta (pláče) a Jaroslav.)
Jaroslav: „No tak, Bětuš, přece bys neplakala, kvůli takovému …“
Běta: „Jakému? Vždyť to je nejlepší chlap, kterého jsem potkala.“
Jaroslav: „Mám skvělou novinu. Byli jsme se pozeptat na úřadě. Pan Karel Strnad, nikdy nebyl, není, a nechce být ženat.“
Běta: „Nechce? Uú!“
Jaroslav: „Nebreč, on se chce oženit, ale říkal, že po všech těch problémech s jeho jménem si nechá příjmení své vyvolené.“
Hlasité předčítání
